Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



  Letní čtení na pokračování

Tera Fabiánová – Jak jsem chodila do školy (1) Maminka řekla: „Musíš chodil do školy, nebo nám zavřou tátu.“
Bylo nás doma pět dětí, čtyři děvčata, jeden chlapec. Nejstarší byla sestra, rok po ní já – ale já byla silnější a rychlejší. A taky větší darebák. A tak řekla maminka: „Do školy budeš chodit ty, Velká Hlavo, protože doma zlobíš.“ Sestra že zůstane doma u malých dětí. Nosila je na zádech, prala plínky, utírala jim nosy a zadečky, zametala, uklízela. Nejstarší dcera musela doma zastat všechnu práci, protože matky chodily na posluhu do vsi a vracely se až odpoledne. Naše maminka taky chodila. Otec dělal cihly. Když nebyly zakázky, nádeničil u sedláků za kousek jídla. Byli jsme velice chudí.

Ráno mě maminka vzbudila: „Vstávej, Velká Hlavo, utíkej se umejt!“ Asi třicet metrů od naší chatrče tekl potok. Sem jsme se chodili mýt. Ráno a večer. Večer jsme běžela k potoku po obou nohách, ale zpátky jsem skákala po jedné. Neměla jsem boty a chtěla jsem, aby mi aspoň ta jedna noha zůstala čistá. V zimě v létě jsme chodili bosi. A na sebe jsme měla jen jediné šatečky, co mi maminka vyžebrala. Kalhotky, nebo spodní košilka? Ani jsme nevěděli, co to je. Šla jsem k potoku, umyla jsem si nohy, pusu. Hlavu jsem měla samé peří, protože cikánská postel byla sláma a peří, co se draly ven slamníkem a ušmudlaným sypkem duchny. Vypravila jsem se do školy. Bez tašky, bez knížek, bez tužky, bez sešitu. Nikdy jsem nic takového neměla.
Procházela jsem vesnicí a vesnice ještě spala. Venku nebyl vůbec nikdo, jen dva tři sedláci jeli s koňmi na pole. Nikdo si mě nevšiml, jako bych tu nebyla. Věděla jsem, kde je škola, protože jsme chodila s maminkou do vsi a maminka říkala: „Podívej se, budeš chodit do školy a já budu mít od tebe pokoj, Velká Hlavo!“ S námahou jsem otevřela těžká školní vrata. Tma, zima, já bosá, polonahá. Nikde nikdo. Jen nějaký starý gadžo, kouká na mě a povídá: „Co tu chceš?“
„Přišla jsem do školy. Budu se učit.“
„Ty?“ dal se do smíchu. „Podívejte se na ni! Co ta plandavá sukně? Proč ses neumyla? Proč ses neučesala? A kde máš tašku? Jak se chceš učit, když nic nemáš?“
„Budu se učit a budu se učit! Budu si tady chodit do školy, a je to!“ Ten člověk se smál a strčil mě do jedné třídy. Posadila jsem se do první lavice. Rozhlédla jsem se. Sama. Samotinká. Starý gadžo začal zametat podlahu. Já seděla a představovala jsem si, jak ze mě bude n ě k d o. Jak budu všechno vědět. Myslela jsem že mi to vědění samo vejde do hlavy, stačí, že budu sedět ve škole. Pak mi padl pohled na mé bosé nohy a špinavé plandavé šatečky. Pokleslo mi srdce. Copak z cikánské holky může něco být? Zavřela jsem oči. Uviděla jsem se oblečenou v růžových, atlasových šatech vyšívaných zlatými růžemi – a už jsem zase věřila, že ze mě bude moudrá žena, která osvobodí Romy. Už jako dítě jsem věděla, že my Romové jsme nejposlednější z posledních. Nikdo nám neřekl dobré slovo. Když jsem chtěla vyjít z osady, maminka mě napomínala: „Neopovažuj se jít do vesnice. Gadžové tě zbijou.“ A tak jsem se do vesnice odvážila, jenom když nás bylo víc a když s sebou šly větší děti, které se nás malých zastaly.
V půl osmé se v kostele zvonilo. Do třídy se začaly trousit děti sedláků. Přiváděly je maminky. Dvě tři matky vešly až do třídy a nastrkaly své holčičky do prvních lavic. Na mě koukaly úkosem. Ale já se ani nehnula a zůstala jsem sedět v první lavici. Chtěla jsem být moc chytrá. A už jsem čekala, jak budu chytrá. Učitelka stále nešla. Jen další a další vesnické děti vcházely do třídy. Nebyly jako já. Všechny měly tašky, děvčátka mašličky ve vlasech a každá oblečená jako panenka.
Konečně jsem se dočkala učitelky. Rozhlédla se po třídě, uviděla mě v první lavici a povídá: „Kdo tě sem posadil? Jak to, že sedíš v první lavici?“ Vytáhla mě a poslala mě dozadu. „Támhleto je tvoje místo,“ řekla.
Do předních lavic posadila děti nejbohatších sedláků. Ty chudší posazovala postupně dál a dál od tabule. Nejposlednější lavici se říkalo „cikánská“. Byla úplně vzadu u rozbitého okna, stranou od ostatní třídy. Připadala jsem si jako sirotek. Proč tu mám sedět sama? Bylo mi úzko a smutno, že tu se mnou není ani jediné romské dítě. Byla bych se cítila silnější, kdyby vedle mě někdo seděl. Ale krčila jsem se tu sama, samotinká.
Uplynul první den ve škole. Nenaučila jsem se nic. Žádné vědění mi nevešlo do hlavy, jen jsem si uvědomila, jak jsem chudá a ubohá. Když jsme se vrátila domů, nikdo se mě nezeptal, jaké to bylo ve škole. „Mami, učitelka řekla, že potřebuju knížku, sešit a tužku!“ Maminka mě plácla: „Jedeš odsud! Na chleba nemáme, a ty chceš knížku? Jen hezky choď do školy, ať nám nezavřou tatínka, a to ti stačí.“

(pokračování příště)

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál