Při procházce městem člověk potkává různé lidi. Nikdo nemá napsáno na čele, co prožil, ale všichni lidi si nesou svůj ranec radostí, starostí a problémů. S jedním takovým člověkem jsem se nedávno potkal: byl to Pavel Mirga (36 let), hrál na kytaru a zpíval, a tak jsem se s nim dal do řeči. Proč se neživí muzikou, když tak pěkně hraje, zeptal jsem se. Začal mi vyprávět svůj příběh, který mi dovolil i zveřejnit.

„Pocházím z chudé dělnické rodiny. Říkají o mně, že jsem se už narodil s paličkami a s kytarou v ruce, ale jako dítě jsem hudební nástroj neměl. Můj otec pracoval v přidružené výrobě, vydělal tenkrát 8 až 9 000 Kč, máma vydělávala 1000 až 1500 Kč, ale nikdy mi nekoupili kytaru. V patnácti letech jsem se seznámil s dívkou, s kterou jsme se měli rádi, a když otěhotněla, museli jsme se vzít. I když tenkrát o dítě přišla, zůstali jsme spolu dodnes, ale mezi tím jsem byl už dvakrát zavřený.“

Co se stalo, žes byl ve vězení?
Chtěl jsem peníze, chtěl jsem být bohatý, hrál jsem automaty, karty a bral drogy. Když jsem neměl peníze, tak jsem si půjčil, i když jsem věděl, že dluh nevrátím. Tím jsem porušil paragraf 250, a byl jsem souzen za podvody. V roce 1991 jsem byl poprvé odsouzen na tři roky, šel jsem do vězení v Kuřimi. Odseděl jsem jen 21 měsíců, za dobré chování mě pustili na podmínku. Podruhé mě zavřeli v roce 1995, dostal jsem skoro osm let. Byl jsem fyzicky zdatný, tak si mě lidi najímali na vymáhačky, někdy jsem si ty peníze nechával a tím jsem porušoval zákon a paragrafy 248 a 250, což je zpronevěra a podvod. Odseděl jsem 58 měsíců a pustili mě na podmínku za dobré chování.

Můžeš popsat život a řád ve vězení?
Pořádek v lágru je velice přísný. Lidé si myslí, že vězni se dívají na televizi a video, ale realita je jiná. Za špatné chování televize není. Budu mluvit o lágru v Mírově, budíček byl ráno v půl šesté, otevřel se katr (ocelové dveře) a já už musel být umytý a upravený. Na cele muselo být uklizeno. Uvařil jsem si čaj nebo kávu, o půl osmé byl sčíták a v osm snídaně, vrátil jsem se zpátky, zakatrovali nás a zase jsme čekali do oběda. Když nejde člověk do práce, je zavřený 22 hodin a tím se psychicky ničí. Ve věznici má odsouzený svá práva a může si stěžovat. Na co má vězeň podle zákona právo, to tam všichni dodržují od hlavouna až po posledního kašpárka. To víte, našli se i takoví bachaři, kteří dělali frajery a chtěli se chovat jako v těch amerických filmech, ale dlouho jim to nevydrželo. Napsali jsme stížnost, poslali ji řediteli Milanu Kohoutkovi – moc dobrý člověk, doktor psychologie – hned byl takový bachař na špačkárně, tedy na rozhledně.

Ty jsi musel být bohatý člověk než tě zavřeli?
Ne ne ne, všechno jsem promarnil. Jsem bohatý vnitřně a také tím, že mám rodinu.

Hrál jsi na kytaru také ve vězení?
Ano, ale než se tak stalo, chvíli to trvalo. Nastupoval jsem v roce 1995 do Kuřimi a asi po dvou měsících za mnou přišel jeden bachař, známý zvenku, a říká: Turči, co tady děláš, ty takový muzikant, když na Mírově je dobrá kapela? Podal jsme si tedy žádost na přeložení do Mírova, nevyhověli mi. Ale jelikož začali rekonstruovat v Kuřimi kuchyň a já měl v té době dietu, přišel za mnou vychovatel a nabídl mně, abych se tedy přesunul na Mírov, že tam dietu mají. Takže mě převezli na Mírov a tam to s muzikou začalo.

Co ti dalo a vzalo vězení?
Kriminál mě převychoval a poučil. Šel jsem sedět a manželce jsem nenechal skoro žádné peníze, jen dluhy. Věřitelé se ozvali a ona splácela a vracela. Věřitelů bylo moc, pomáhal jí také můj bratr a sestry. V kriminále jsem začal brousit fitinky, různé nástavce a umyvadla. Později jsem pracoval v údržbě. Byl jsem první Cikán v historii Mírova, který dělal v údržbě a také první Cikán, který šel ven na dovolenku a ještě k tomu na koncert. Dostával jsem kapesné tisíc korun; z toho jsem posílal manželce pět nebo šest stovek a hradil jsem si i pobyt v kriminálu. Vůči Mírovu nemám tedy žádný dluh. Kriminál mi ale vzal zdraví, vzal zdraví také mé mámě, manželce a dětství mých dětí. V době, kdy jsem seděl já, seděla i sestra s bratrem. Víte, co to pro tu matku bylo?

Jsou v tvém životě věci, pro které bys přesto riskoval kriminál znova?
Nejsem na tom finančně dobře, to víte, že mi mozkem prolítne nějaká nekalá myšlenka, ale to, co jsem prožil, už prožívat nechci. Byly dny, kdy jsem si nepropašoval na celu žádné jídlo, a tak jsem byl o hladu. Kolikrát jsem byl jen o suchém chlebu a čaji, nebo jsem si vzal cukr, abych se nasytil. Po večerce jsem ulehl a ptal se sám sebe, jaké by to bylo, kdybych ležel vedle ženy nebo s dětmi a slyšel, jak spí. Když jsme měli v neděli na oběd rýži s kouskem masa, říkal jsem si, že doma bych měl zelí a kačenu. Modlil jsem se, abych se mohl jít podívat na maminku a manželku, když byly obě po těžké operaci. Když jsem odcházel do kriminálu, syn měl metr deset, když jsem se vrátil, měřil dva metry. Pro to všechno si říkám: kriminál už nikdy.

Co pro tebe teď znamená svoboda?
Svobodu člověk neumí docenit. Její váhu a význam pozná, až když o ni přijde. Svoboda a zdraví jsou ta nejkrásnější slova v mém životě. Když jsem vyšel z basy, říkal jsem si, že se už nikde nechytnu. Pomocnou ruku mně podali na charitě, i když věděli, že jsem seděl. Teď jsem rád, že tam dělám, že můžu splatit dluh rodině a společnosti. Vždycky jsem toužil život žít, věnovat se rodině, muzice a nemít problémy, aby mě nikdo nenaháněl a nepronásledoval. Jsem rád, že si dnes mohu vyjít s manželkou a dětmi, třeba v neděli do cukrárny.

Gejza Horváth