Na webových stránkách Společnosti Člověk v tísni (www.infoservis.net) byl dne 25. června zveřejněn článek Tomáše Feřteka. Protože redakce Romano hangos považuje tento příspěvek za přínosný, po domluvě s jeho autorem ho otiskujeme v plném znění.

Pokus přeměnit dva domy v „brněnském Bronxu“ na slušné bydlení pro sociálně slabé, by mohl sloužit jako učebnice sociální práce. Projekt trvající tři roky je úspěšný i neúspěšný zároveň. Přesně ukazuje, kde jsou riziková místa podobných pokusů. A že jich je víc než dost.
„Jak to dělám?“ zamyslela se paní Tulejová, když jsme se jí už asi potřetí ptali, jaká je úloha samosprávy v komunitním bydlení na Bratislavské ulici. „No jdu a zařvu: Tak bude tady klid, jsou tu děcka, lidi jdou ráno do práce!“ Paní Zdena Tulejová je v domě na Bratislavské 41 domovnice. Bydlí v přízemí a ona nebo někdo jiný z její mnohočetné rodiny tu pořád něco pometá. Práce je dost. Zatímco v přední části domu už se bydlí, v zadním traktu se ještě staví. Na úzkém dvoře rozlehlého pavlačového domu s padesáti devíti byty se ten křik musí docela rozléhat. Po třech letech práce je už většina bytů opravená. Jsou malé, strohé, ale mají všechny vlastní koupelnu a záchod, na poměry téhle čtvrti luxus. Před třemi lety byl tentýž dům na pokraji havárie. Technické i sociální. Dvůr, sklepy, vchod zavalené odpadem, tři čtvrtiny nájemníků bez platné smlouvy, s desetitisícovými dluhy na nájemném, vodném, elektřině, navíc bez zaměstnání a závislí na sociálních dávkách. Typicky bezvýchodná situace ghetta.
Dnes je tu čisto, vymalováno, většina dluhů splacených, nové nevznikají. Občas dojde ke konfliktu, občas má někdo problémy s placením, ale ve srovnání s podobnými domy v okolí úspěch. Celé přízemí patří příspěvkové organizaci městské části Brno – střed, která se jmenuje DROM, a zabývá se především sociální prací mezi romskými rodinami. Kromě kanceláří tu provozuje každé odpoledne dětskou klubovnu, je tu velká společenská místnost pro rodinné oslavy – naprostá převaha domácností je romských a v maličkých bytech se slavit nedá – v nejvzdálenějším koutě dvora jsou řemeslné dílny. Na první pohled to tu vypadá tak spořádaně, že vás napadne, proč to tak neudělají všude, když je to tak snadné.
Žádná idyla První pochybnosti vás přepadnou, když opustíte dvůr. Jdeme s pracovnicí DROMu paní Wachsbergerovou do druhého domu, kde se realizoval projekt komunitního bydlení. Cejl číslo 49 je od Bratislavské za dvěma rohy. Lidé z DROMu jsou tu v okolí populární, paní Wachsbergerovou pozdraví cestou snad každé druhé děcko.
Nejdřív vás překvapí, jak blízko centra zdejší ghetto je. Deset minut cesty, na dohled. Jen prostým pohledem do dvorů vám za chviličku dojde, že domů, které by potřebovaly podobnou sociální a technickou resuscitaci jsou tu desítky. Jenže jen oprava těchto dvou přišla radnici na sto padesát miliónů. Navíc je otázka, jestli čtvrť tak blízko centra opravdu je to pravé místo pro sociální bydlení. Dneska to tak nevypadá, ale tahle oblast určitě za pár let bude aspirovat na „dobrou firemní adresu“. Není to tedy spíš plýtvání penězi?
Jsme na místě. Čerstvě opravený pavlačový dům, dispozice skoro stejná jako na Bratislavské, padesát malých bytů. Ticho všedního dopoledne, na dvoře kdosi nakládá věci do auta. Simona Wachsbergerová pokrčí rameny a rozhlédne se po prázdných pavlačích. Tenhle projekt považují romské organizace za neúspěšný, po dlouhém handrkování s radnicí tu z původních nájemníků bydlí pouhých šest rodin, ostatní skončily v městských holobytech. V dalších kolech výběrového řízení se počet romských rodin zvýšil na třináct, dalších víc než deset bytů dostali městští policisté. Neúspěch? Proč, když to o dvě ulice dál jde?

Nasávací efekt
Vstupní podmínky obou polovin projektu byly prakticky shodné. Domy v havarijní situaci, nájemníci bez smluv. Dohoda zněla: město domy opraví, a pokud nájemníci splatí dluhy, dostanou smlouvu a budou se moci do opraveného bytu vrátit. Přitom bylo možné si část dluhu u města odpracovat. Za hodinu práce při vyklízení a úklidu se „platilo“ osmdesát korun.
Při realizaci oprav se ale mezi oběma projekty vyskytly pod statné rozdíly, které rozhodly o úspěšnosti. Na Bratislavské nájemníci celou dobu bydleli v domě, byty se opravovaly před jejich očima. Lidé z DROMu a spolupracujícícho občanského sdružení IQ Roma servis hlídali splácení dluhů, dodnes tu obcházejí lidé ze samosprávy a kontrolují ústřižky složenek za nájemné. Dozor tu byl a je permanentní, včetně rázné paní Tulejové zametající dvůr a střežící noční klid.
Většina z toho na Cejlu chyběla. Nájemníci se museli odstěhovat, hodně z nich do holobytů. Za práce k umoření dluhu se platilo jen třicet korun na hodinu, což byla minimální motivace. Nebylo dost lidí na to, aby obcházeli domácnosti, kontrolovali a přesvědčovali. Takže když byl dům opravený, většina rodin měla pořád ještě dluhy. A při výběrovém řízení městská část dlužníky odmítla a i k nově nabídnutým nájemníkům byla velmi rezervovaná. Většinou šlo o mladé romské rodiny, které bydlely s rodiči – i dvanáct šestnáct lidí v dvoupokojovém bytě.
Starosta městské části Brno střed Josef Kameníček to vysvětluje tím, že zastupitelé se obávali, že místo toho, aby se zbavili jednoho problému – neplatícího nájemníka, měli by najednou dva: „Tady funguje cosi jako nasávací efekt. Jakmile vejde ve známost, že se řeší bydlení, začnou se hlásit romské rodiny z jiných částí města, nebo úplně odjinud.“ V každém případě k dohodě nedošlo, přestože radnice Brnostřed patří ve městě v tomto směru k nejvstřícnějším.

Nic není navždy
Poučení? Při resuscitaci ghetta je stejně důležitá komunitní práce jako oprava domu. Vlastně důležitější, protože jinak problém zůstává, jen se přesune jinam. Má ale takové „poručníkování“ – hlídání složenek a věčné poučování – dlouhodobě perspektivu?
„Bez toho, že jsme na začátku převzali zodpovědnost a všechno hlídali, by se ten projekt nerozběhl,“ říká šéf DROMu Miroslav Zima. „Jenom jde o to včas začít tu zodpovědnost předávat zpátky. Dřív se nás nájemníci na všechno ptali, všechno jsme měli zařídit my. Teď občas projdou okolo, ani nepozdraví, tváří se, že nás nepotřebují. To je dobře. A hrozně důležité se ukázalo právní prostředí. To, že lidé vědí, že platí nějaká pravidla, která jsou pro všechny stejná.“
Komunitní bydlení Bratislavská – Cejl bylo chápáno jako pilotní projekt. Dneska už je jasné, že se nedá jen tak jednoduše zopakovat. Je nákladný, náročný na lidskou práci a docela snadno může ztroskotat. Ani tady to není řešení navždy. Opravdu tu může za pár let vzniknout lepší čtvrť a sociální bydlení se tu neudrží. Bylo to tedy celé k něčemu? Už jen kvůli té zkušenosti je třeba říct, že ano. Navíc je tu přes šedesát rodin, které se zbavily dluhů, mají nájemní smlouvu, a tedy na místní poměry nadstandardní šance do dalšího života. To je docela slušný výsledek.

Tomáš Feřtek, Reflex