„Jój, cigán …!“
L a d i s l a v T v a r ů ž e k:

Ve starých zámeckých účetních zápisech budišovských přicházíme také na takovouto položku: „1732 – Podle nařízení jihlavského krajského úřadu byly postaveny na hranicích budišovského panství ve čtyři světové strany čtyři šibeniční sloupy. Za jejich otesání zaplaceny tesařům 24 kr. a velkomeziříčský malíř namaloval pro každý z těchto šibeničních sloupů na plechu obraz s cikánem po 30 kr. Dostal celkem za vymalování 4 obrazů 2 zlaté.“ (1 zlatý rovnal se tehdy 60 kr.)

Měla to býti viditelná a výmluvná výstraha cikánům, aby se neukazovali a raději co nejrychleji zmizeli, ježto jinak je čeká jen šibenice.
I Budišov stavěl ve středověku šibenice na jednom jihovýchodním kopečku svém, který jest až dodnes znám podle jména „Šibeničník“. A snad na něm byli popravováváni – kromě nějakých „čarodějnic“ příšerného to nesmyslného výmyslu středověkého, jenom cikáni, kteří byli pro své řemeslné zlodějství, lupičství, podvodnictví, ba i paličství krutě pronásledováni. V Anglii již r. 1531 vyšel proti nim první edikt, v Rakousku pak císař Leopold vypověděl cikány r. 1688 dekretem z 21. dubna ze země, a reskriptem ze dne 11. července 1697 prohlášeni dokonce za psance. Kdo zabil cikána, nebyl za to trestán. Stejně císař Karel VI. prohlásil patentem z 20. června 1721 cikány za psance a nad to ještě stanovil, aby byly trestány smrtí i cikánky. Cikáni jsou již od nepamětných dob rozptýleni po celé Evropě, zčásti také v Africe, v západní a střední Asii a v Severní i Jižní Americe. Podle nejnovějších studií vzešli z pasteveckých kmenů severozápadní Indie. Jejich jazyk je také původu novoindického.
Kdy se u nás objevili? Pravděpodobně již r. 1242 jako vyzvědači Tatarů, třebaže se uvádí ve „Starých letopisech českých“, že cikáni k nám přišli teprve kolem r. 1416. Za neklidných dob husitských zvláště se rozšířili po celé zemi. Také Krištof Harant z Polžic a Bezdružic ve svém cestopise „Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sion a sv. Kateřiny v Pusté Arabii" kol. r. 1610 píše o cikánech a poznamenává o jejich jazyku, že je to hantýrka, „shluk mnoha jazyků“. – V Turecku se vyskytli cikáni již v 11. stol., v Řecku dokonce snad ve stol. 9., v Uhrách a v Polsku ve stol. 13. a šířili se dále na západ.
Dlouho se udržovala pověst, že pocházejí z Egypta. Sami to nalhávali při svých neklidných potulkách pohostinným klášterům středověkým i důvěřivému občanstvu. Vyprávěli, že náležejí k egyptskému kmeni, který prý za to – že nechtěl poskytnouti pohostinství Ježíšku, když prchal do Egypta před Herodesovými ukrutnostmi – byl rozehnán do celého světa, kde nyní stále marně hledá svůj nový domov … Kromě toho předstírali, že jsou křesťané, prchající před sveřepostí mohamedánů. Tyto a snad ještě i jiné báchorky působily, že cikáni dostali počátkem 15. století i doporučující listy dokonce od papeže Martina V. a císaře Zikmunda. Ale brzy svým bezohledným a drzým příživnictvím setřeli svou zlatou gloriolu křesťanských mučedníků a v 16. stol. byli vyhnáni ze všech zemí jako drzí zloději a lupiči, lotrovští paliči a nepřátelští vyzvědači, jmenovitě v letech 153641 za tehdejších tureckých válek. Byli věšeni a beztrestně zabíjeni jako divá zvěř, obtížná tehdejším civilisovaným státům.
Dnes ovšem nutno rozlišovati cikány. Jsou sice stále ještě mezi nimi ony neklidné živly potulné, příživnické, které jsou na nejnižším stupni svého vývoje, snad jako byly jejich původní kmeny indické – nomádi Pandžeba – z nichž vzešli. Neštítí se pojídati zdechliny, jsou lhaví, zlodějští, nečistí, práce se štítící.
Ale jsou již také cikáni usedlí, jak vidíme ve střední Evropě, na př. na Slovensku nebo v Maďarsku. Tito projevují i dobré vlastnosti. Zabývají se různým zaměstnáním od nejnižších a nejchudších cihlářů, zemědělců, kotlářů, kovářů, korytářů, až k zámožným, ba i bohatým hudebníkům, kapelníkům (primášům) a obchodníkům, namnoze i velmi prohnaným, zvláště s koňmi. Usedlí cikáni mají namnoze i značné nadání, jež se jeví zvláště v jejich hudbě. Jejím obdivovatelem byl ostatně sám Liszt Ferencz, jak vidíme z jeho studie „Des Bohemiens“ z r. 1859. Cikánské melodie dávají ráz i t. zv. hudbě maďarské (magyár nóta), zaznívají z uherských rhapsodií Lisztových, tanců Brahmsových, z děl Schubertových, Straussových. Lehárových aj. Také v literatuře nalezla romantika cikánského života svou odezvu. I u nás na př. u Máchy, Heyduka, Vrchlického a jiných. Cikáni také již v dřívějších dobách dosahovali velmi dobrého postavení, na př. v Uhrách, kde byli již ve 14. a 15. stol. uvádění i mezi šlechtou. Též Košut Lájoš svého času potvrdil cikána Michajla Malého za vojvodu banátských cikánů, a to v odměnu za cenné vyzvědačské služby pro revoluční armádu maďarskou v roce 1848.
Potulným cikánům se dnes znemožňuje jejich nekalý život a jsou donucováni ke spořádanému, usedlému životu. Snad si posléze vezmou za vzor své usedlé soukmenovce, jak jsme se o nich právě zmínili. A jak na těchto patrno, schopnosti pro to mají.

4. 3. 1943
Národní politika