Sdružení Podané ruce vzniklo původně jako nadace v roce 1991. Šlo o jakousi svépomocnou skupinu lidí, kteří užívali drogy a dostali se z toho. Dnes jde o profesní sdružení, které má kolem 80 zaměstnanců z různých oborů, jako jsou sociální pracovníci, zdravotní sestry, pedagogové, psychoterapeuti, ale také lidé, kteří sami užívali drogy a již delší dobu abstinují. Činnost sdružení představuje jeho předseda Jindřich Vobořil.

Jaké služby lidem závislým na drogách poskytujete?
Pokoušíme se vytvořit jakousi síť péče. Vstupní služby představují kontaktní centra. Nejde jen o výměnný program stříkaček a jehel, ale také o základní poradenství. Součástí je vyšetření člověka a nějaká motivační práce, aby šel do nějakého léčebného zařízení. Dále máme denní stacionář, kam lidé mohou chodit přes den. V rámci toho funguje metadonová substituce, tzn. lékař, který předepisuje náhradní drogu. Potom máme terapeutickou komunitu, což je pobytové devítiměsíční zařízení. Je to taková farma v krásné krajině u Dačic. Končí to doléčovacím zařízením, kdy lidé mohou bydlet v jakémsi chráněném prostředí, ale už vstupují do společnosti. Doléčovací zařízení máme v Brně a lidé si již hledají zaměstnání a pracují. Teď se snažíme vytvořit program, který by řešil problém zaměstnanosti. Celá řada těch lidí nikdy nepracovala, nemají žádné dovednosti. Snažíme se vytvořit chráněné zaměstnání, kde si pracovní dovednosti osvojují.

Do jaké míry se věnujete terénní práci?
Samozřejmě děláme i terénní práci. To znamená, že skupina lidí jde přímo do terénu a aktivně vyhledává, protože ten problém drog je v tom, že je to hodně anonymní záležitost. Lidé užívající drogy jsou lidé, kteří jsou považováni společností za lidi, jež mají konflikt se zákonem. To znamená, že je těžké je vyhledat. Ty různé služby jsou dnes schopny zachytit maximálně 20 procent uživatelů drog, 80 procent nikdy k žádné službě nepřijde. To je značně riziková skupina lidí. Mají žloutenky, někdy i tuberkulózy, můžou být HIV pozitivní. To znamená, že je třeba vymyslet takový program prevence, aby ti lidé byli zachytitelní co nejvíc. Proto ta terénní práce.

Máte také romské streetworkery. Jak se vám daří proniknout mezi romské narkomany?
Momentálně máme dva streetworkery. I když jsou to Romové a jsou spolehliví a pracovití, tak ani to není záruka, že se jim skutečně podaří proniknout mezi romské uživatele drog. V podstatě nejvíce se nám daří nakontaktovat romskou populaci díky metadonovému programu. S tím oni nemají problém a jsou ochotni spolupracovat, když jim nabídneme substituční drogu. Je to mnohem úspěšnější program než samotný romský street. Teď je to v takové fázi, kdy to přehodnocujeme a hledáme nové cesty. Uvítali bychom kontakty s romskými organizacemi. Nevím o tom, že by nějaké romské aktivity měly nějaké výsledky v rámci drogové problematiky, a my zase máme problémy se na Romy napojit. Bylo by dobré, kdyby se podařilo nějakým způsobem spolupracovat.

Jaká je asi úspěšnost léčby?
Těch faktorů úspěšnosti je celá řada. Některé organizace jsou úspěšné v tom, kolik lidí udrží ve svém programu po prvním vstupu. Pak ale nemají takové procento úspěšnosti. Anebo naopak. Někdo lidi vyselektuje, kdy devadesát procent lidí vypadne po prvním měsíci, a pak celý ten zbytek abstinuje. My pracujeme s pěti tisíci lidmi ročně, ale to je na různých úrovních. Když budu mluvit o léčbě, tak tam se nám ukazuje, že čtyřicet až padesát procent lidí dokáže dlouhodobě abstinovat. To sledování se dělá dva až tři roky. To je docela vysoký výsledek, když vezmeme v úvahu, že psychiatrické léčebny uváděly maximálně 23 procenta. U kontaktních center se ten úspěch měří jinak. Jedním z jejich úkolů je minimalizovat škody a rizika. Pak se ten úspěch měří např. na eliminaci HIV epidemie. Pak se to měří na tu oblast sociálního zlepšení, snížení kriminality.

Co všechno ovlivňuje vaši práci?
Naše úspěšnost nezávisí na nás. Záleží na spolupráci s lékaři, s místní komunitou, s policií, soudy, jak jsme schopni spolupracovat se zařízeními, která řeší třeba bytovou situaci. Pokud to všechno nefunguje, tak se můžeme strhat, a nic se nestane. U nás zatím o skutečné spolupráci nejde mluvit, jde teprve o navazování kontaktů. Ve hře jsou i politická rozhodnutí. Jde např. o financování schopných lidí, ale také o věci, o kterých si myslíme, že by se měly dělat. Jsou služby, o kterých víme, že by se měly dělat, ale stát je nechce. Třeba dostupnost substitučních drog. Jestliže na kraj pracuje jeden člověk, má možnost předepsat jednu drogu, a má padesát klientů, tak je to o ničem. V takovém případě by bylo potřeba těch drog asi 500. Když člověk první měsíce přežije a získá motivaci, tak je možno dosáhnout výsledku. A minimálně na tuto fázi by bylo potřeba těch náhradních drog. Pokud chodí k nějakému lékaři nebo do nějaké organizace, tak může být pro léčbu daleko motivovanější.

Vy sám jste někdy užíval drogy?
Ano. Ale ty, které byly dostupné tehdy v době komunismu. V partě, ve které jsem byl, jsem měl roli takového experimentátora, který jako jeden z prvních zkusil něco, co ta parta ještě nezkusila. V té době se užívaly nějaké halucinogenní léky, marihuana. Pak začaly alnagony a hned po té stimulancia. Já jsem zkoušel efedrin. Měl jsem i trochu štěstí. Hned po tom, co jsem z toho vypadl, celá ta parta spadla do pervitinu. Celá řada těch lidí se pak po deseti letech, když jsme začali, stala našimi klienty.

Roman Růžička