Pohřeb u Romů je velká událost, pozůstalí žijí smutkem, bolestí, žalem, trpkostí a křivdou. V rodině pozůstalých vartujeme a jsme s ní až do konce pohřbu. Mluvíme o zemřelém, jaká to byla osobnost. Stejně tak tomu bylo i v rodině mých příbuzných, kde zemřela devítiletá holčička – srazilo ji auto. Přišel jsem k nim na vartování, lidi už nemohli ani brečet, ani mluvit, jen křičeli a lomili rukama, vzpírali je k Bohu, a tím vyjadřovali, co ztratili a jakou bolest prožívají. Cítili křivdu a nespravedlnost, protože byl zmařen život jejich dítěte, které pro ně bylo bohatstvím.

Když romské dítě řekne první slovo – mamo nebo dado, (mami nebo tati), rodiče se štěstím a radostí rozplývají. Dítě upevňuje jejich vztahy, pohybuje s jejich duší, s duší prarodičů a celé rodiny.
Rodiče Anetky chtěli, aby ve škole vynikala a bylo tomu tak. Její třídní učitelka ji dávala vzorem druhým dětem, rodiče a prarodiče byli na Anetku pyšní. Osud bývá však k lidem někdy i velice krutý a nebylo tomu jinak ani v případě devítileté Anetky Dirdové. Anetka si 5. června v Brně na ulici Merhautově chtěla v automatu koupit žvýkačku. Drobných měla plnou hrst, ale dvoukorunu ani jednu. Šla do hospody rozměnit si, tam jí řekli, že drobné nechtějí a poslali ji naproti do potravin. Tam jí ochotně drobné peníze vyměnili a ona se s dvoukorunou v ruce vracela přes cestu zpět k automatu pro žvýkačku. To byly poslední kroky jejího života, v půli cesty ji srazilo osobní auto. Anetka byla převezena v kómatu do dětské nemocnice, kde 15. června zemřela.
Rodičům i prarodičům se tragickou smrtí Anetky zhroutil život, bolest zasáhla jejich srdce a zůstane tam napořád. Anetka je však nikdy neopustí. V jejich vzpomínkách se k nim bude neustále vracet.
V sobotu 21. 6. 2003 v 9.30 dopoledne před Židenickým kostelem se lidé tlačili jeden přes druhého, když pohřební vůz dovezl mrtvou Anetku. Romové se slzami v očích se tísnili okolo rakve, chtěli Anetce být co nejblíže, rozloučit se s ní dotykem a pohlazením.

Gejza Horváth
Foto: autor