27. června 2003 jsem se zúčastnil v Košicích vystoupení Divadla Romathan. Možná nic zvláštního, kdyby to nebyla již 36. premiéra tohoto souboru a kdyby zároveň nebyla hrána při příležitosti desátého výročí vzniku Divadla Romathan.

To, co mě na vystoupení velmi zaujalo, byla přítomnost renomovaných odborníků z oblasti teorie dovadla. Byli tu zástupci Státního divadelního ústavu v Bratislavě, kteří výkon herců, režie, choreografie i dramaturgie velmi pozorně sledovali a budou k desátému výročí Romathanu připravovat sborník.
A co mě zaujalo ještě více, bylo to, že hra, její scénář i nastudování byl v režii dvou největších hereckých postav Divadla Romathan: Mariána Baloga a Milana Godly. To jsou lidé, kteří s divadlem vydrželi téměř jako jediní od jeho začátku až do současnosti. A nejen to. Naučili se samostatně tvořit; podle novely Mariána Baloga vznikla i hra.
A co mě zaujalo nejvíce? Samozřejmě výkon celého souboru. Dynamický, jak je pro romské herce typické. Choreograficky perfektně zvládnutý. S hlubokým emotivním nábojem. Příběh i výkony herců byly tak působivé, že mimoděk vháněly slzy do očí divákům. A to není fráze. Slzy jsem měl v očích i já, který si při svém fotografování hlídám, aby mě od dojetí nepálily oči, a tak mi nebránily pevně zaostřit.
Obsah hry, její příběh z pera Mariána Baloga, byl tak sugestivní, že nebylo pochyb, že je nejenom napsán, ale i prožit Romem. Vlastně Romy. Neboť jeho obecná charakteristika byla pro celé žití romského národa a vytváření jeho vztahu k okolní společnosti tak typická. Příběh začíná tím, jak starý Rom našel pohozený uzlíček. A v něm dítě, malé děvčátko. A po letech se do tohoto vypiplaného dítěte zamiloval chlapec. Láska mladého zamilovaného páru byla posvěcena zásnubami, vzájemným zaslíbením.
Vtom do zdánlivé idyly vtrhne nesvár. Mladý měšťan, okouzlen romskou hudbu a tancem, si pozve Romy k sobě. A tam se zamiluje a jako symbol své lásky daruje dívce tři kameny. Dívka je okouzlena, a přes varování svého kmene i svého snoubence skončí v obětí mladého měšťana. Co může následovat? Smrt měšťana, zabitého nožem milujícího snoubence. A dívka? S narozeným plodem své původní lásky se uteče do světa šílenství. Teprve po čase se chlapec vrátí z vězení a setká se svou láskou naposledy. Bohužel, odchází mu na onen svět. Ale dítě, nově narozené, je symbolem další cesty.
Samozřejmě, že by se dalo uvažovat o hře z různých hledisek. Mě osobně však zaujalo hodnocení teoretiků z Divadelního ústavu, které jsem bezprostředně po vystoupení vyslechl. Hovořili o herecké vyzrálosti hlavních protagonistů. Mluvili o tvůrčím a vědomém přístupu herců ke zvládnutí role. Mluvili o tom, že to po některých slabších peripetiích ve vystupování divadla Romathan byl pro ně nečekaný zážitek. Určitě dobrý start do dalších desetiletí divadla Romathan. A co bylo na tomto úspěchu nejvýznamnější? Že se o něj zasloužili především Romové sami. Už nejenom jako herci, vedení slovenskými odborníky, ale již sami, jako tvůrci, scénáristé, režiséři.
Co k tomu dodat. Jenom snad velký povzdech. Že totiž na romské dovadlo v České republice si asi budeme muset ještě počkat. I když jsem přesvědčen, že talentovaných mladých Romů je tu dost a dost. Ale to by asi museli přijet na Slovensko, aby zde od Romathanců načerpali dost energie k dlouhé cestě… (Zatím jsem na vystoupení Romathanu byl z České republiky pouze já sám.)
Nebo to noví „Romathanci“ v Česku zvládnou sami, vlastními silami?

Jaroslav Balvín
Foto: autor