Tera Fabiánová – Jak jsem chodila do školy (2) Příští den ráno jsem si znova umyla nohy, tentokrát jsem se i učesala, oblékla jsem se do svých starých, plandavých šatiček a šla jsem do školy. A tak jsme chodila do školy každý den. Přešly měsíce, učitelka mě ani jednou nevyvolala, jenom vždycky koukala, jestli tam jsem. Nevěděla, že dávám pozor. Poslouchala jsem, a když byl někdo vyvolaný, v duchu jsem odpovídala za něj. Měla jsme ráda počty. Násobilka sedmi byla můj miláček. Sama nevím, proč jsem tu násobilku sedmi měla tak ráda! Večer jsem nemohla usnout a v hlavě mi tancovala násobilka sedmi. Příští den jsem se přihlásila a učitelka mě vyvolala. „Tak spusť násobilku sedmi!“ Moc pěkně jsme ji uměla. Pak se mě učitelka zeptala. „Co se pěstuje v Maďarsku?“ A já to věděla. Papriky. A melouny. A dýně.

„No vida, ty vlastně nejsi hloupá!“ povídá učitelka. „Kdybys měla knížku a sešit a tužku, mohla by ses docela dobře učit. Proč ti maminka nekoupí knížku?“
„Maminka nemá peníze.“
„A proč chodíš tak špinavá?
A proč nenosíš pořádné šaty?“
„Je nás doma moc a není práce.“
Jednoho dne jsem nepřišla do školy. „Kdes byla?“ zeptala se mě učitelka příští den.
„Řekla jste mi, že mám špinavé šaty, tak mi je maminka vyprala.“
Zůstala na mě koukat.
„Nemohla jsem ven, dokud mi šaty neuschly.“
Potom mi učitelka koupila sešit a začala mi dávat zbytky tužek, se kterými už nikdo nechtěl psát. Bolely mě od nich prsty, ale byla jsem ráda, že je mám.
Jednou přišlo nařízení, že všechny „cikánské“ děti musí do školy. Přikázal to starosta obce. Mezi Romy se strhla panika. Pobíhali sem tam, naříkali, ženské si trhaly vlasy, jeden se vyptával druhého: co s náma udělají? Co s náma udělají! Do osady přišel obecní sluha s bubnem a začal bubnovat, Romové vyběhli z chatrčí polonazí, vlasy samé peří, ženy začaly křičet na děti: „Musíš do školy, jinak ti zavřou tátu! Jak budeme žít? Z čeho budeme živi?!“
Děti šly. Každý si oblékl něco „svátečního“. Matčinu sukni, otcovy kalhoty – a šlo se do školy. Obecní sluha na bicyklu nás hnal před sebou: „Hybaj, hybaj, bando cikánská! Pudete k řiditeli!“
Zavedl nás do ředitelny. Ještě nikdy jsem ředitele neviděla. Byl malý, břichatý, plešatý. Velké, vyboulené oči, pod nosem knír – když mluvil, poskakoval mu nad horním rtem. Z pusy mu trčely dva zuby, bůhví, kam se poděly ty ostatní. Jak nás uviděl, vyboulil ty své oči ještě víc. Začal nám nadávat, že jsme lenoši, že se nechceme učit, že nechceme, aby z nás byli lidi! Huboval, ale bylo cítit, že to je dobrák. „Jak vás, vy špinavá bando, rozdělím? Všichni učitelé se vás bojí!“ promluvil laskavě. A začal počítat: jedna, dvě, tři, čtyři, pět … Bylo nás patnáct. Povídá: „Ty půjdeš tam, ty tam, ty tam!“ a tak nás rozdělil po třídách. Beži, má o rok starší sestra, musela také do školy a maminka se zlobila a naříkala, že jí nemá kdo hlídat děti, když jde do práce.
Přišli jsme do třídy a učitelka se nás polekala: „Jéžišmarjá, kam já vás dám?“ Docela stranou vzadu byli tři lavice. Tam nás posadila. Byli jsme úplně zvlášť, abychom se nemohli s gádžovskými dětmi prát. Ale také jsme se nemohli nic naučit. Byli jsme ponecháni sami sobě.
Jednou jsem měla velký hlad. Právě o posvícení. Selky vyvářely, pekly, ale u nás v „cikánské“ osadě se hladovělo jako jindy. Učitelka se ptala dětí, co kdo jedl. Došla řada i na nás. Černý Hrnec povídá: „Já jsem od včerejška nejedla. My doma nic nemáme. My jíme, až když se máma vrátí z vesnice.“ Bango povídá: „My taky ráno nejíme.“ Opravdu, naše první jídlo bylo odpoledne, když se matky vrátily z vesnice a přinesly brambory, tvaroh, mléko, zkrátka, co jim dala selka za to, že naštípaly dříví, vykydaly hnůj z chléva, vymazaly pec.
„Cos jedla ty?“ zeptala se učitelka mě.
„Jaj!“ oči se mi rozšířily jako hvězdy. „Kdybyste viděla, co já všechno snědla! Piškot s tvarohem a s máslem, polívku, buchty, dort …!“
„Jak to, že ty jsi jedla, a tvoje sestra neměla od včerejška v puse?“ přerušila mě učitelka. „Proč lžeš! Vyplázni jazyk! Dostaneš přes něj, abys příště nelhala!“
Musela jsme vypláznout jazyk a učitelka mě přes něj sekla pravítkem. Strašně to bolelo. Ani mluvit jsem nemohla. Když jsme přišla trochu k sobě, povídám: „Já jsem nelhala! Já to všechno snědla! Ve snu! Celou noc se mi zdálo, jak jím.“
Učitelka zčervenala, neřekla nic a odešla ode mne.
Uplynul rok. Každý říkal, že nejsem hloupá. Ve škole jsem nepropadla. Pustili mě do další třídy. Dostala jsem vysvědčení a nebyla na něm žádná trojka. Ohromně jsem se tím pyšnila. Běžela jsem domů, skákala jsem radostí a už z dálky volám: „Mami, nesu jedničky a dvojky!“
„A to myslíš, že z tvých jedniček budeme živi? Jedničky, jedničky – ale abys doma sáhla na práci, to ne!“ A tím mě maminka odbyla. Bylo mi to líto. Vesnické děti dostávaly za dobré vysvědčení knížky, peníze, hodinky – a mne za to doma div nevyhubovali. Neměla jsem se komu svěřit se svou radostí.

(pokračování příště)