Oblastní charita Přerov byla ustavena 3. února 1992 olomouckým arcibiskupem Mons. Janem Graubnerem. Má vlastní právní subjektivitu a poskytuje charitní ošetřovatelskou a pečovatelskou službu, zřizuje romské komunitní centrum Lačho Jilo – Dobré srdce, sociální poradnu, provoz charitního šatníku a humanitárního skladu nábytku, návštěvy v léčebně dlouhodobě nemocných, humanitární pomoc do zahraničí aj.
V charitě Přerov pracuje skoro 30 zaměstnanců; o rozhovor jsme požádali ředitelku Ing. Martu Valenčíkovou. Vysvětlila, že mají velkou škálu působnosti, věnují se práci v domácnostech, poradenství charitnímu klubu, kde jsou převážně děti od 4 do 15 let. Jak šel čas, navázali spolupráci i se staršími dětmi a se Sdružením romské mládeže. Zároveň poskytují záštitu přerovským fotbalovým družstvům.

Ve svém programu máte i Romy, jak jste se k nim dostali?
Přiznám se, že vztah k Romům jsem zdědila a jsem ráda, že tomu tak je. Mám ráda jejich písničky, ráda s nimi prožívám jejich radosti i štěstí.

Jak s nimi konkrétně pracujete?
Do našeho romského klubu, který je otevřený od pondělí do pátku, chodí dopoledne děti předškolního věku a odpoledne již školáci. Píšou si úkoly, připravují se na vyučování a pak se všichni pustíme do volnočasových aktivit. To jsou například výlety, exkurze a sport. Loni se nám podařilo uspořádat tři sportovní turnaje a budeme pokračovat dál. Romský klub existuje už tři roky, pracuje i o prázdninách – to jsou hlavně výlety, děti byly například v Praze, na Macoše, v divadle. Snažíme se jim dát rozhled. Je dobře, že v Přerově máme vytvořeny pro Romy programy a že spolupráce s úřady je u nás ukázková.

Jak vnímá česká veřejnost takový klub?
Češi někdy nadávají na Romy. Ale slyším také názory, že je dobře, že se s romskou mládeží něco dělá. Co člověk, to jiný názor.

V čem mají mezery romské dětí na rozdíl od českých?
Já je beru jako děti, které jsou vděčné za každou věc, nevidím v nich žádný problém. Spíše vidím problém v rodinách, které mají tendence neposílat děti do školy. Tam je co napravovat. Chce to trochu systematické práce, děti jsou velmi schopné a šikovné. Jsem v kontaktu s učiteli, kteří je učí a od nich vím, že se velmi zlepšily.

Kde chybují rodiče?
Když nechají děti doma, je to pro ně pohodlné: nemusí je vypravovat do školy a navíc pohlídají mladší sourozence, když jdou nakoupit. Chyba je asi v legislativě, protože nyní mohou sami rodiče omlouvat děti ve škole, a to je pro Romy asi příjemná změna. Pro děti to už tak výhodné není, protože musí zameškanou látku dohnat. Vysvětlujeme rodičům, jak je důležité pro jejich děti vzdělání. Já se snažím s Pavlem Mirgou, zaměstnancem charity, zjišťovat, proč neposílají děti do školy. Neplatí to pro celý Přerov, jen pro určitou oblast a tam hledáme cestu, jak pomoct.

V čem romské děti vynikají?
V tom, co je všeobecně známé – muzika, tanec, sport, dlouho je nebaví dělat jednu a tu samou činnost, často je střídají, neustále odbíhají k něčemu jinému. Jde jim matematika, baví je přírodověda a vlastivěda.
Pokud jde dítěti muzika a naopak má potíže například v matematice nebo češtině, měla by se v něm především rozvíjet ta muzika. Je to cesta, jak se dětem přiblížit a vytvořit jim dobré podmínky pro to, co je baví, aby byly spokojené. Když slaví například Vánoce, kolikrát mi jde až mráz po zádech, co všechno dovedou. Máme u nás také hudební skupinu, ale zjistila jsem, že tradiční muziku už ani neznají. Je to škoda, a měla by se v nich oživit, protože hudbu mají v sobě.

Jak se cítíte s romskými dětmi?
Poprvé jsem se s nimi setkala, když jsme jeli na romskou pouť. A přiznávám, že jsem měla trochu strach. S kolegyní jsme měly na starosti dva autobusy plné dětí. Ale musím říct, že to bylo perfektní a atmosféra, kterou vytvořily, byla senzační.

Gejza Horváth
Foto: autor