To, k čemu dochází v některých městech, vyvolává vážné obavy Romů o jejich další osud v této zemi. Vystěhování romských rodin na ulici se zavádí jako způsob řešení „cikánské otázky“, a Romové jsou proti tomu zcela bezbranní. Lidé se obávají dalšího vývoje a ztrácejí naději v lepší život.

Vývoj, kterým od roku 1990 procházíme, je pro Romy velice nepříznivý. Již v prvním roce demokracie jsme poznali hrůzy rasové nenávisti, kterou nám předvedli skinheadi. Pohřbili jsme první oběti rasové nenávisti a současně se začali potýkat s problémem zákazu vstupu do veřejných zařízení. Ztráta zaměstnání a nemožnost získat nové, se stala běžnou součástí života Romů. Rozpadem československé federace se mnoho Romů stalo cizinci ve vlastní zemi; ze dne na den ztratili občanská i základní lidská práva. V průběhu devadesátých let minulého století jsme pohřbívali oběti rasového násilí, pak pro nás začala výstavba holobytů, zdí a plotů, které měly oddělit „slušné občany od neslušných.“ Exodus Romů vyděsil Kanadu a pak země západní Evropy. Po oficiálních a tajných jednáních vládních činitelů následovaly deportace neúspěšných žadatelů ze zemí, kde žádali o udělení azylu. Po nedobrovolném návratu ze zahraničí se mnozí navrátilci ocitli v neřešitelné situaci. V současné době se romské rodiny ocitají na ulici; jejich život byl vytlačen na samou hranici existence. Na druhou stranu se podařilo vytvořit mnoho nového, co v životě Romů nikdy nebylo. Vznikly romské organizace, různá komunitní, poradenská a kulturní centra, vznikl vládní poradní orgán pro záležitosti Romů, romští poradci na okresech, asistenti ve školách, vydávají se romské noviny a časopisy, existuje rozhlasové vysílání pro Romy, realizují se projekty, vládní koncepce, a přesto je situace Romů tristní, problémy se prohlubují a na úrovni samosprávy vznikají nové tím, že se vytvářejí romská ghetta. Vystěhováním romských rodin se de facto zakládají podmínky pro vznik romských osad slovenského a balkánského typu. Navzdory tomu, že byly zpracované různé studie, provedeny průzkumy, výzkumné práce atd., stále se nedaří najít taková řešení, která by situaci alespoň stabilizovala. Chudoba v romských ghettech přechází ve skutečnou bídu a nouzi, která plodí apatii, rezignaci. Pak následuje ztráta získaných schopností, rozpad hodnot morálních i sociálních. Města, která přijímají jednoduchá radikální opatření proti tzv. neplatičům anebo nepřizpůsobivým občanům, pouze urychlují proces vzniku sociální a politické destabilizace. Zmocněnec vlády pro lidská práva Jan Jařab si vážnost situace uvědomuje, v rozhovoru pro ČTK říká: „Nepodámeli ale mladým generacím Romů pomocnou ruku my, podá ji někdo jiný, například organizovaný zločin . . .a to nesmíme připustit. Vytváření enkláv chudoby je krok katastrofickým směrem, který může například do deseti let vyvolat mnohem větší problémy, než jaké existují dnes. Situace má enormní potencionál zhoršování.“ Z uvedeného lze usuzovat, co by to pro nás znamenalo. Mnohem a mnohem tvrdší opatření, kriminalizování Romů se vším, co k tomu patří.

Ondřej Giňa