Úřad veřejného ochránce práv neboli ombudsmana si získává u veřejnosti a úřadů stále více respektu. Není všemocný, nemá právo nařizovat, ale jeho upozornění jsou brána vážně. Nemalou zásluhu na tom má samotný ochránce JUDr. Otakar Motejl.

Nedávno stát přiznal svou porážku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a přistoupil k narovnání v případě rodiny Červeňákových z Ústí nad Labem. Šlo o odškodnění za soudní průtahy. Jak vy vnímáte celý problém?
Průtahy v soudním systému jsou celkem otevřený problém. Jde o to ustanovit pravidla pro upřednostnění smírného řízení mezi žalovaným státem a stěžovatelem. U nás zatím není kodifikována žádná metoda, jak se s tím vypořádat. Do jisté míry je legislativní práce teprve v počátcích. Předpokládám, že po vyhodnocení některých rozsudků se bude usuzovat na to, jaké úvahy povedou štrasburský soud pro stanovení toho přiměřeného zadostiučinění. Stát tak na základě zkušenosti bude moci s určitou mírou zobecnění přistupovat k narovnání před vynesením rozhodnutí. Prozatím těch rozhodnutí příliš mnoho není, takže není možné na základě rozsudků modelovat odhadem nějakou metodu, jak to může udělat leckterý západoevropský stát. Třeba Itálie má už s mnohonásobné odsuzujícími rozsudky velké zkušenosti. Pravda je, že situace v tomto směru je stále vážná, v řízení dochází k průtahům, které mají kořeny v personálním vybavení soudů zejména v minulosti. Lze ale předpokládat, že dojde k řadě dalších odsouzení ČR.

Tato část soudní praxe spadá do vaší kompetence. Jaké zkušenosti má s činností soudů váš úřad?
Podnětů od občanů máme v tomto směru poměrně hodně a také se jimi intenzivně zabýváme. Mohu konstatovat, že dochází k průtahům daných nečinností soudních kanceláří nebo nečinností soudců. U předsedů soudů převládá přístup, kdy vyvozují přiměřené, i když možná trochu mírné důsledky z našich zjištění. Mnohdy se však jedná o případy, kdy za průtahy nelze soudce jednoznačně odsoudit. V případě starých restitučních sporů musí soudce často čekat na vyřízení pozůstalosti. Leckdy také ovlivnilo délku řízení chování jedné nebo obou sporných stran, které mělo až oportunní charakter.

Média občas upozorňují na hrubé překročení pravomocí ze strany policie. Setkává se váš úřad se stížnostmi na práci policistů?
Ano, některé stížnosti máme. Týkají se především řízení přestupkové agendy, kterou sice vyřizují obecní úřady, ale často tomu předchází policejní práce při zjišťování událostí. Tam někdy zjišťujeme formální a operativní nedostatky. Při projednávání stížností na práci policejních orgánů mám pocit, že naše poznatky kvitují a vyvozují z nich určitá opatření. Ne že by se jednalo přímo o kázeňské postihy, ale zpracovávají metodické pokyny, aby se případy neopakovaly.

Již několikrát jste poukazovali na problémy týkající se Romů, například lidí z ostravského Hrušova, kteří žili v nevyhovujících podmínkách. Co vás vede k tomu, že si této problematiky tolik všímáte?
Upřímně řečeno, můžeme pouze obtížně identifikovat, která stížnost je z romského prostředí a která není. Nemáme důvod ani potřebu to nějak zvlášť klasifikovat. Ke stížnostem Romů přistupujeme jako ke stížnostem každého jiného občana. Pro romskou problematiku je typické, že spousta podnětů není přímo z úst toho, koho se případ bezprostředně týká, ale je to často iniciativa některé občanské organizace, která na případ upozorní. Pokud k tomu shledáme důvod, šetříme potom takové věci z vlastní iniciativy. Obecně lze říct, že stížností z romského prostředí je relativně málo, pokud si připustíme myšlenku, že problémů v oblasti sociální, bytové i školské je u Romů relativně hodně.

Jste veřejným ochráncem práv od roku 2000. Jakou autoritu si úřad zmocněnce od té doby získal? A jak s vámi spolupracují jednotlivé státní orgány?
Některé orgány spolupracují velmi vstřícně, například Česká správa sociálního zabezpečení. Jiné jsou velice odměřené. U některých státních orgánů však jde skutečně o konfrontaci názorů, které se projeví v jednotlivých případech. To považuji za pozitivní. Je to lepší než podbízivé snažení příliš respektovat a uznávat jeden druhého.

Roman Růžička