Vážím si velmi nabídky redakce Romano hangos vyjádřit se ke kauze poslední ze série vražd spáchaných skinheady. Sedmnáct let trestu odnětí svobody pro Vlastimila Pechance nepovažuji za úspěch a důkaz opravdové vůle státu vypořádat s rasismem a diskriminací, ale naopak prohru spravedlnosti a názornou ukázku pokrytectví a neochoty skutečně se důsledně vypořádat s organizovaným diskriminačním násilím a vymýtit je až do jeho kořenů.
K tomuto názoru mě opravňuje 13 let intenzivního zabývání se touto problematikou. Jako nezávislý publicista a aktivista spolupracující s romskými organizacemi veřejně upozorňuji na nebezpečnost skinheadů již od roku 1990. Stejně jako mnoho Romů, zavraždili skinheadi mé přátele Filipa Venclíka (1993) a Zdeňka Čepelu (1994). Od roku 1996 zastupuji v trestních řízeních oběti skinheadských útoků, někdy bohužel už jenom pozůstalé. Zastupuji Romy i ty, kdož se stali terčem útoků pro svou odvahu proti skinheadům veřejně vystoupit. V roce 2000 ocenila tuto mou práci Nadace Charty 77 Cenou Františka Kriegela za „boj s předsudky a netečností policie a justice“.

Když byl v červnu 2001 na diskotéce ve Svitavách před zraky desítek lidí zavražděn Otta Absolon a případ vzbudil velkou pozornost médií, zdálo se, že nebude problém věc řádně vyšetřit a dopadnout pravé viníky. Veřejná kritika se soustředila spíše na pomalost a laxnost justice, která již několikrát trestaného (a v té době znovu stíhaného) Vlastimila Pechance nebyla schopna dostat včas zpátky za mříže, aby nemohl spáchat tento další zločin. Když jsem se ale seznámil s případem blíže, ukázalo se, že všechno je trochu jinak.
Otta Absolon zůstal po útoku při vědomí a v nemocnici se podrobil několikahodinové operaci. Policie se v té době chovala jako by šlo o běžnou hospodskou výtržnost. Řešila ji pouze dvoučlenná pořádková hlídka s psovodem, která ani nepřivolala výjezdovou skupinu kriminální služby, ani místo řádně neohledala a nezajistila všechny svědky. Vyšetřování ukončila úředním záznamem, že pachatelem je blíže neznámý skinhead jménem Roman, který údajně z místa činu uprchl. Pravděpodobně by u toho zůstalo a věc byla posléze tzv. odložena. Když však druhého dne Otta Absolon zemřel a případu se musela ujmout krajská kriminálka, už to nešlo tak snadno spláchnout. Navíc se ukázalo, že oni dva údajní svědci, kteří měli potvrzovat útěk neznámého pachatele, nikdy nic takového neřekli.

Krajští policisté měli před sebou nelehký úkol: obvinit a usvědčit někoho z vraždy a zároveň ctít vůli svitavských kolegů a nevšímat si dalších skinhaedů, kteří byli přímo na místě okolo napadeného. Na incidentu se prokazatelně podíleli a za normálních okolností by připadali v úvahu i jako pachatelé onoho vražedného útoku. Jako jediný srozumitelný důvod, proč se jim vyšetřování zcela vyhnulo, se nabízí fakt, že jeden je synovcem soudkyně a druhý synovcem policisty, v jehož rukou byla první fáze vyšetřování.
Romští příbuzní a přátelé brzy pochopili, že vystupovat otevřeně proti mocným se nevyplácí. Slepé bohyni spravedlnosti proto na bídli náhradní oběť – místo hošíků s vlivnými strýčky a tetičkami stejného chudáka, jako jsou oni sami, souseda ze stejného sídliště, se kterým se denně potkávali a měli s ním drobné potyčky. Dokonce i slovní urážky a vykazování z restaurace, kterými na ně zaútočil hned u vchodu onen synovec soudkyně, připsali Pechancovi. Policejně justiční moloch spokojeně zachrochtal a oběť přijal.

Přitom to byli sami příbuzní zavražděného, kteří mě upozornili na účast dalších skinheadů, včetně toho, že jeden z nich má již lidský život na svědomí. Když jsem na to začal veřejně upozorňovat a dožadovat se řádného objasnění jejich podílu na smrti Otty Absolona, začal na ně být vyvíjen nátlak, aby mě odvolali jako svého zmocněnce. Během vyšetřování se policie snažila před námi utajit svůj postup a odmítala veškeré návrhy na doplnění dokazování. U soudu se pak začalo ukazovat, jak bylo vyšetřování zmanipulováno.
Podrobný popis všech úskoků, které byly použity ve snaze podepřít policejní verzi události, by zabral několik stran. Jeden příklad za všechny: V rozporu s obvyklým postupem nepožadoval vyšetřovatel po znalci z oboru soudního lékařství vyjádření k vlastním okolnostem útoku ani k tomu, zda zranění odpovídají tomu, jak měl být útok údajně veden. Teprve když soudce položil takovouto rutinní otázku, vyšlo najevo, že znalec nebyl vůbec seznámen s výsledky rekonstrukce, natož aby ho k ní přizvali. Soud musel přerušit jednání, aby si znalec mohl příslušné dokumenty prostudovat. Až potom konstatoval, že v pozici, v jaké se Pechanec podle romských svědků nacházel, prostě ony smrtelné rány do boku oběti zasadit nemohl.

Tento rozpor nebyl nikdy dostatečně vyjasněn, i když odvolací soud zrušil původní rozsudek a nařídil nové projednání. Přizvaný druhý znalec jenom potvrdil závěr svého kolegy. Hradecký soud musel připustit, že výpovědi tří hlavních svědků (příbuzných a známých zavražděného), na nichž původně stála celá obžaloba, jsou nevěrohodné. Rozsudek se tak opírá pouze o jediného očitého svědka. Jeho výpověď nebyla zpochybněna jenom proto, že je natolik neurčitá, že ji lze alespoň částečně uvést do souladu se závěry znalců.

Mezi ním a místem činu se ale nacházela skupina dalších nejméně čtyř osob a je otázka, zda vůbec mohl nůž v rukou vraha vidět. Důkladná rekonstrukce by to se vší pravděpodobností vyloučila – v úzké uličce mezi stoly mu ony stojící osoby musely zakrývat výhled. Proti tomuto pochybnému svědectví stojí přesvědčivá výpověď člověka, který neměl zacloněný výhled (stál bezprostředně u místa činu, byl zcela střízlivý, nepatří k ani jedné, ani druhé straně) a nůž v rukou Pechance neviděl. Soud tento rozpor ignoruje, stejně jako fakt, že nejméně další dva členové téže skinheadské skupiny měli příležitost zasadit ony smrtelné rány. V momentě, kdy si Absolon odkryl bok, aby si chránil hlavu před čelním Pechancovým útokem, to mohl některý z nich vcelku nepozorovaně udělat.

Případ každopádně neskončil, jsou tu ještě tzv. mimořádné opravné prostředky: dovolání, stížnost pro porušení zákona, ústavní stížnost a obnova řízení v případě získání nových důkazů. Proto jsem uvítal dopis Vlastimila Pechance, kterým mě prosí o pomoc. Pokud bude jeho snaha napomoci odhalení pravdy a ochota distancovat se od bývalých kamarádů opravdu upřímná, může se stát důležitým svědkem, který napomůže rozkrytí organizace skinheadského hnutí. Každopádně už dnes je jasné, že Skinheads Svitavy nadále fungují, stejně jako další podobné skupiny a jejich celorepubliková síť s mezinárodními kontakty. Možná, že si pár očitých svědků vykupuje svým mlčením bezpečnost. Pro všechny ostatní však nebezpečí přetrvává, ba naopak sílí.

Jakub Polák
(článek byl z redakčních důvodů krácen, zájemce o podrobnější verzi odkazuji na svou emailovou adresu:
polakjakub@seznam.cz)