Zdeňka Jařabová (64) působí na Katedře sociologie a andragogiky při Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1993 je rovněž vedoucí Projektu romského vzdělávání, který sestává ze tří hlavních částí.

V pedagogické části projektu se jednotliví přednášející (Ctibor Nečas, Jana Horváthová, Eva Davidová, Milena Hübschmannová, Leo Pavlát, Otakar Motejl aj.) obracejí k posluchačům s tematikou kulturního pluralismu a výkladem pojmu lidských práv s důrazem na práva menšin ve vztahu k romské komunitě, ale také s tematikou romských dějin a kultury. Další částí projektu (ve spolupráci s Charitou Olomouc) jsou přípravné ročníky pro děti ze sociálně slabšího prostředí, děti romské a dále poradenská služba v otázkách pedagogických, psychologických a sociálních. Tato část byla v roce 1999 rozšířena o vzdělávací kurz pro romské poradce a v roce 2000 na něj navázal kurz Zlepšování dovedností a pozic romských poradců a asistentů, organizovaný ve spolupráci s Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Poslední část projektu představuje publikační činnost. Mohly tak vyjít například práce Bartoloměje Daniela, Ctibora Nečase, Evy Davidové, Mileny Hübschmannové a dalších. Ve spolupráci s Centre de recherches tsiganes v Paříži a Open Society Fund byly přeloženy některé cizojazyčné publikace (Velký proticikánský zátah – 1999, Cikáni pod hákovým křížem – 2000 ; v tisku jsou další).

Projekt romského vzdělávání
Vaším koníčkem je zprostředkování vztahů a pomoc olomoucké romské komunitě. Z toho vychází i váš nápad – Projekt romského vzdělávání. Můžete to našim čtenářům vysvětlit?
Někdy v roce 1993 jsem si uvědomila, že vzdělání představuje cestu ke zlepšení postavení Romů v naší společnosti. To začíná u romských dětí, a tedy českých učitelů. Projekt vypracovaný na toto téma jsme předložili ministerstvu školství. Byl zaměřen především na posluchače učitelství prvního stupně a speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UP. Studenti se měli seznámit s romskými dějinami, kulturou duchovní i hmotnou a současným postavením romské komunity v české společnosti. Zároveň šlo o to, jak prakticky uplatnit požadavky na lidská práva právě s ohledem na postavení romské komunity (Listina práv a svobod, 1989).
Projekt byl od samého začátku spojen s publikační činností. Publikace byly určeny především většinové populaci, která tak dostala možnost ověřit si pravdivost nebo nepravdivost toho, co slýchala útržkovitě, nebo co vůbec nevěděla. Samotní Romové mnohdy nema jí důležité znalosti o své historii a mnohá fakta se dozvídají až z těchto prací. Nejdůležitějším historickým faktem pro ně zůstával holocaust. Dnes víme, že z českých a moravských Romů přežilo asi 600 lidí, se všemi důsledky, které z toho plynou. Drtivá většina dnešních Romů se v České republice usadila až po druhé světové válce, spontánní a posléze řízenou migrací ze Slovenska.

Jak se dařilo mapovat terén pro tento projekt? A jaká je situace teď?
Začali jsme zkoumáním, z něhož jsme pak měli snahu vyvodit nějaké závěry. Poměrně brzy jsme však narazili na určité překážky. Když jsme například prováděli výzkum na školách, záviselo to na ochotě učitelů a ředitelů – ta byla někdy minimální, nebo dokonce žádná. Romská komunita v Olomouci a okolí má navíc několik přirozených vůdců, kteří se rekrutují z rozdílných rodin. Rodiny navzájem někdy spolupracují, ale někdy mezi nimi vládnou vztahy nepříliš přátelské. Ve chvíli, kdy jsme v rámci výzkumu projevili zájem navštívit některé rodiny nebo nějakou oblast s usídlenými Romy, většinou se objevil někdo, kdo chtěl chodit s námi či leccos rozhodovat, což už hraničí s určitou manipulací.
Měli jsme vynikající projekt na zmapování všech romských dětí na olomouckých školách a zmapování potřeb dětí ze sociálně nejslabších rodin. Skončil však kvůli tomuto handicapu. Nadřízené orgány se paradoxně obávaly, že dojde k oddělování romských dětí od českých. Problém tkví však v tom, že pokud chci někomu pomáhat, musím dotyčného člověka najít a zjistit, jakou potřebuje pomoc. Obviňování ze segregace je ovšem v daném případě zcela neopodstatněné. Od seriózního vědeckého výzkumu jsme nakonec ustoupili, protože jsme se obávali, že by nebyl objektivní, a navíc jsme neměli ani sílu zdolávat všemožné překážky.
Po nepředstavitelné námaze se nám podařilo založit nulté ročníky. Na školském úřadu mi sice tehdy řekli, že děti nerozlišují a v podstatě mi dávali najevo, že žádné romské děti nejsou a že jsou jen naše děti, což je teorie vzdálená jakékoli praxi. Romské děti jsou na školách povětšině diskriminovány již od začátku a jsou zařazovány do zvláštních škol mnohdy i přičiněním vlastních rodin. Navzdory všem možným ústrkům a překážkám se nám nakonec podařilo usmlouvat provoz nultého ročníku pro romské děti na druhé pololetí na zvláštní škole v Sokolské ulici. V celé Olomouci se tehdy nenašla škola, která by projevila zájem o spolupráci. Sama jsem ty školy tenkrát obcházela.
Časem se nám podařilo navázat také mezinárodní spolupráci s pařížskou Univerzitou Reného Descartesa, která má program zabývající se romskou problematikou a je v této činnosti podporována Evropskou komisí a Radou Evropy. V edici Interface Collection vydávají publikace s romskou tematikou, prozatím jsme z ní přeložili dva tituly.

Tuto práci lze aplikovat i v jiných místech

Dostavily se již nějaké výsledky vaší obsáhlé a přínosné práce?
Když došlo po půl roce ke zrušení nultého ročníku na Sokolské, kam docházelo devět dětí, což považuji za úspěch, uvědomila jsem si, že se neobejdu bez pomoci jiné organizace. Obrátila jsem se na katolickou Charitu, která v té době přišla s návrhem otevřít činnost pro členy romské komunity. Časem jsme spolupráci rozvinuli a funguje dodnes. V Charitě organizují přípravné ročníky a rozvinuté doučování. Podílíme se na této práci odbornou garancí. Výuka se dnes rozvíjí na profesionální bázi: za školní plat tam fungují učitelky a asistentky (často romské maminky). A pak existuje poměrně široká skupina studentů univerzity, kteří doučují v rodinách jako dobrovolníci, tedy bez nároku na odměnu. Skvělým výsledkem je, že kromě tří dětí všichni žáčci nultých ročníků byli zařazeni do běžných škol. To tedy znamená asi 77 romských dětí. Považuji to za hmatatelný výsledek naší práce a za úspěch.
Bylo by dobré, kdyby bylo možno rozvinout podobné docela malé třídy v místech, kde je v danou chvíli nejvíce potřebných dětí. K tomu je zapotřebí většího zájmu, ale také více peněz. Je jasné, že v Praze, Brně a Ostravě je to o to obtížnější, že romská komunita je v těchto velkých městech početnější. Částečně je také více roztroušená a v jistých ohledech nepřístupná; větší zastoupení tam mají také sociálně nižší vrstvy. Avšak naši práci lze aplikovat v určité obměně i jinde.
Od roku 1997 jsme financováni z Ceny Hannah Arendtové, kterou každoročně získávají vysokoškolské a vědecké instituce, jež se také zabývají podporou rozvoje občanské společnosti v postkomunistických zemích. Původní ministerský grant financoval v letech 1993–1996 pouze zavedení nové myšlenky, v našem případě do činnosti pedagogické a následně i filozofické fakulty. Jakmile se projekt realizoval, bylo třeba, abychom se o financování jeho pokračování a rozvoje postarali sami. Na filozofické fakultě je Projekt romského vzdělávání určen sociologům, politologům i pedagogům a zájemcům z jiných studijních oborů, kterých se vždy najde značný počet. Například loni se přihlásilo na tuto sérii přednášek a seminářů více než 120 posluchačů. Projekt romského vzdělávání tak nabyl i lidskoprávní a obecně menšinové dimenze oproti původnímu užšímu zaměření na Romy.
Úspěchem je určitě i to, že se nám podařilo připravit jednu romskou dívku k přijímacím zkouškám na sociologii, a to navzdory chronickému nedostatku romských středoškoláků s maturitou.
Mnohdy čelíme oprávněné, ale někdy i neoprávněné kritice, že se pro Romy v České republice nedělá vůbec nic. Možná se nedělá dost a správným směrem, ale hodně věcí se už rozběhlo. Vzdělávání je dlouhodobá záležitost, proto se výsledky nedostavují hned, ale je to záležitost mnoha let.

Jaké jsou vztahy s vedením města?
Olomoucký magistrát o našich aktivitách moc dobře ví a v mnoha ohledech nás i podporuje. Spolupracujeme přímo s ředitelkou referátu sociálních věcí, která mimochodem externě přednáší na katedře sociologie. Společně domlouváme různé expertizy či pomoc už proto, že Projekt romského vzdělávání musí splňovat jistá kritéria a parametry. Přiblížit tuto práci mimo univerzitní půdu je ovšem problém, protože bez oprávnění do romské komunity nemůžeme.
Nemohu však hovořit o zájmu či informovanosti „řadového občana“. Je dost možné, že někteří lidé o naší práci nejen neví, ale ani by s ní nesouhlasili. O tom bohužel svědčí přednáška, kterou jsem nedávno měla v olomouckém muzeu a kterou navštívili především Romové.

Odlišné musí být něčím normálním

Jistě budete s tímto úspěšným a přínosným projektem pokračovat. Počítáte s tím, že byste se pokusili obrátit na veřejnost ještě jinak? Jak lze oslovit či zaujmout lidi, kteří si myslí, že mají svých problémů dost, a eventuálně docílit také nějakých změn v jejich postoji?
Jistě prostřednictvím studentů, které získáváme. Věříme, že myšlenky, které si během studia osvojí, budou šířit dál. Zatím se nám zdá, že je jich dost, ale nevíme, jak to bude pokračovat. Osobně je mi líto, že tento projekt, kdy každý semestr zazní deset přednášek na téma spojené s romskou otázkou, neprobíhá na více vysokých školách. Prostor mezi veřejností a myšlenkami propagovanými na akademické půdě lze překlenout také cestou nápodoby. Čím více lidí bude vystupovat v duchu, že je přece naprosto samozřejmé, že spolu žijeme, tím rychleji se nám tento prostor podaří přemostit. Tento přístup, totiž respekt k odlišnému, jehož přítomnost pro nás není ohrožující, ale samozřejmá, se pak musí dostat do škol. Respekt k odlišnému musí tvořit nedělitelnou součást vzdělání a děti musí dospívat právě v tomto duchu vzájemné úcty k odlišnosti: k různým zvykům, tradicím, kultuře i smýšlení. Pokud se totiž odlišné stane pro většinovou společnost něčím normálním a každodenním, budou rasisticky orientovaní jedinci izolováni ve svých útocích na lidi jiné barvy kůže, kultury, jiného smýšlení.

V předmluvě ke knize Černobílý život, která vyšla v roce 2000, říkáte: „Komplexnější přístup ministerstva, v němž by se aplikovaly pozitivní poznatky z multikulturní vzdělávací politiky jinde ve světě, by jistě pomohl urychlit celý proces integrace romského žáka do školského systému. Multikulturního přístupu není třeba se obávat, stejně jako nemůžeme očekávat, že vyřeší všechno.“ Nabrala jste za ty tři uplynulé roky nějaké zkušenosti, ze kterých by bylo možno usoudit, jak jinak lze řešit problém soužití romské menšiny s většinovou společností?
Multikulturní přístup v České republice není ještě tak rozšířený , aby se mohlo dokonce uvažovat o tom, že ho už bylo dost, což je dnes situace například v Kanadě či ve Spojených státech. My musíme k multikulturnějšímu vzdělávání teprve dojít, a proto se u nás ještě ani nedá hovořit o jeho úskalích. Na české mladé generaci je však vidět, že to jde velmi rychle. Ve starší generaci se daleko více setkáváme se stereotypním přístupem a neochotou cokoli změnit. Naopak práce s mladými lidmi přináší ovoce právě v přijetí multikulturního přístupu.
Velmi důležitou roli v procesu zlepšení vzdělání, a tím i integrace do české společnosti, by však měli sehrát učitelé základních škol. Právě u mnohých z nich je třeba změnit přístup k romským dětem, přesvědčit je o jejich potenciálu, a to i za cenu velmi soustředěné a uvědomělé práce s nimi. Když by se podařilo získat české učitele pro tuto obtížnou práci, pak bych se do budoucnosti dívala optimisticky. Je to také otázka reformy českého školství jako takového. Bez multikulturní výchovy se standardům západoevropského školství nevyrovnáme. Od multikulturního přístupu ke společnosti a vzdělání nás zatím bohužel stále dělí i pocit nepochopitelné nadřazenosti některých příslušníků většinové populace – občanů, policistů, ale i dokonce soudců. Bohužel nelze vždy tvrdit, že čím jsou lidé vzdělanější, tím jsou i tolerantnější. Věřím však, že jistou šanci vymýtit xenofobii a rasismus z naší společnosti představuje i náš vstup do EU. Myslím, že k uspokojivým změnám by mohlo dojít přibližně za nějakých 15–20 let. Od společnosti to vyžaduje silnou vůli, odhodlání a cílenou, racionální činnost. Musíme být přesvědčeni o tom, že pomáhat lidem je dobré, protože tak pomáháme celé společnosti a jejím prostřednictvím i sobě. Myslím, že to představuje jednu z nejobtížnějších stránek práce, která nás čeká. Čím déle se totiž tento existující problém odsouvá, tím nákladnější a bolestnější bude jeho řešení.
Nutno však dodat, že ochota něco změnit musí zvítězit i u samotných Romů. Také oni musí být připraveni řešit a překonávat své handicapy a přehodnotit některé své postoje.

Jana Kabeláčová, Lucie Fremlová