Nedávného setkání romských žen na Orlické přehradě se účastnila také Jarmila Kuchárová z Chomutova. Zajímalo nás, co ji na romském ženském hnutí zaujalo a co ji na toto setkání přivedlo.

Nedovedu si ani představit, že bych tu nebyla. Je mi tady velice dobře. Doma žena neustále něco dělá – kolem dětí, manžela. I když si o víkendu odpočinu, je to o něčem jiném. Když jste na dovolené s rodinou, pořád máte nějakou starost. Tady však žádné nemám. Tady nabíjím energii a pak se můžu věnovat rodině a práci.

Většina romských žen, alespoň z těch nižších sociálních vrstev, nemá touhu se příliš organizovat. Nebo si tu touhu přinejmenším neuvědomuje. Co pro vás bylo motivem, že vás zaujala ženská problematika?
To souvisí i s mojí prací, jsem v Chomutově terénní sociální pracovnicí. Chodím do sociálně slabých rodin, stýkám se tam s ženami a stále více si uvědomuji, jak je pro ně takové vzájemné setkávání důležité. Naše organizace mne požádala, abych uspořádala podobný seminář v Chomutově a abych tam dovedla i tyto ženy. Snažila jsem se je tedy přesvědčit, že i když jsou podmínky špatné, nemohou sedět jen doma, u plotny a u dětí, ale musí získat energii také někde jinde.

Podařilo se vám je přitáhnout?
Chtěla jsem vědět, co by je bavilo, aby na takový seminář přišly. U žen v mém věku jsem například zjišťovala, jestli vědí, co je to mamografie a zda chodí na vyšetření prsu. Zpočátku to za moc nutné nepovažovaly. A tak jsem požádala ženskou lékařku a onkoložku, aby udělaly přednášku o potřebě preventivních prohlídek. A mělo to strašně velký ohlas! Už jenom z toho důvodu, že poznaly tu lékařku nějak jinak než z ordinace. Nebyl to najednou lékař v bílém plášti, před kterým má člověk přeci jenom určitý ostych. Prostě jsme seděly u stolu a besedovaly, takže ženy se dokázaly zeptat i na to, na co by se v ordinaci nikdy nezeptaly.

Jste terénní sociální pracovnice. Na jaké problémy nejčastěji narážíte?
Působím v severních Čechách, kde je velká nezaměstnanost. Z toho plyne, že lidé jsou na sociálních dávkách a situace je velice špatná. Ve velkém se vyskytují drogy a nejhorší je, že jsou na nich již celé rodiny. Nejenom děti, ale také rodiče, a dokonce babičky. Všechno to na sebe navazuje. Lidé jsou bez práce, takže mají jenom ty dávky. To souvisí s kriminalitou, s prostitucí i se záškoláctvím. Řekla bych, že drogy jsou poslední fáze, to už je jenom beznaděj ze situace, ve které se lidé ocitli. Pracujeme na tom čtyři, všechny problémy jedné rodiny by jeden člověk těžko zvládal sám. Já mám na starosti především záškoláctví a péči o dítě.

Snažíte se vypracovat nějakou metodu řešení problémů?
V rámci možností samozřejmě ano. Mohu uvést jeden příklad. Otec dlouhodobě nepracuje, žije na sociálních dávkách. Dříve pracoval jako dělník. Na úřadu práce jsme se domluvili, že jim doporučíme některé své klienty. Úřad práce s nimi bude individuálně jednat a vytipuje, na jakou práci by se kdo hodil. Poté mu umožní získat buď výuční list nebo osvědčení, záleží na věku a k čemu bude mít vztah. To se týká otců rodin.
S dětmi pracuji takto: pokud matka, která má většinou v romské rodině na starosti péči o děti, se školou nekomunikuje, tak se snažím, aby začala. Ředitelka takovou maminku pozve do školy a já jdu s ní. Vždy se snažím, aby mezi nimi došlo k nějakému kompromisu. Aby i ředitelka částečně slevila v požadavcích třeba ohledně pomůcek a pochopila, že rodina žije z dávek, a proto není lehké všechny požadavky splnit. Do takových rodin docházím, sleduji například přípravu domácích úkolů nebo si dáme termín, do kdy dítěti pomůcky koupí. Jeli třeba, pomáhám jim zažádat o jednorázovou sociální dávku přímo na školní pomůcky. Těší mě, že výsledky této práce se u většiny rodin dostavují.

Roman Růžička