Ida Kellarová patří k nejznámějším zpěvačkám z ČR. Její nahrávky je možno vidět v music shopech po celém světě, což je více, než lze říct o současných hvězdách české pop music. Není však jen zpěvačkou, ale i vyhledávanou pedagožkou. Na její školu zpěvu se do vesničky Hartmanice na Vysočině sjíždějí lidé z celého světa. Bez podpory sponzorů také dokázala nedávno uspořádat jeden z nejpříjemnějších festivalů nejen romské hudby na hradě Svojanov.

Patříte k nejznámějším zpěvačkám v České republice. Jak se vlastně ze známé zpěvačky stane vyhledávaná pedagožka?
U mě to začalo, když jsem se odstěhovala z komunistického systému do kapitalistického, když jsem odjela do Anglie. Zjistila jsem, že kapitalistický systém opravdu funguje na tom, že je to všechno o penězích. O rozdělování lidí od sebe, každý se tam uzavírá a žije si jen pro sebe. Ať to tu bylo jaké to tu bylo, byli jsme srdeční a zvyklí, že lidé žijí spolu a pomáhají si. Tam byl chlad, a to mě zraňovalo. Do toho mi umřel tatínek. Já jsem se vlastně ani neměla s kým podělit o to, kdo můj tatínek byl. Byla jsem daleko a nikdo ho neznal. Intuitivně jsem hledala nějakou cestu; v Anglii jsem byla pozvaná na jeden koncert – sedla jsem si, sáhla na klavír a najednou ze mě začaly vylézat všechny ty písničky, které tatínek v Galantě, odkud pochází, na zahradě hrával. Hodinu a půl jsem tam zpívala písničky, které jsem již dávno zapomněla, ale najednou se ve mně všechno otevřelo. Koncert měl obrovský úspěch. Lidi to oslovilo natolik, že za mnou začali chodit, abych je naučila zpívat. Ze začátku jsem odmítala, ale pak jsem si řekla, že to můžu zkusit. První písnička, kterou jsem je naučila, byla O poštaris. Když jsem jednomu studentovi řekla, ať ji zazpívá, začal plakat. Díky tomu jsem zjistila, že když jsou lidé na západě tak uzavření, je pro ně strašná dřina otevřít své srdce.

Jak dlouho vlastně učíte zpívat?
Teď už to je dvacet let a moji žáci se potkávají po celém světě. Jedni známí mi říkali, že v Austrálii u táboráku slyšeli jednu holku zpívat romskou písničku. Tak jí řekli: Ty jsi byla na workshopu u Kellarové. A začali zpívat spolu. A o to jde. Chci přes romskou muziku otvírat lidi. Vznikla z toho terapie, lidé, když chtějí takovou písničku zazpívat, si musí sáhnout na své nitro.

Jak vlastně získáváte studenty, děláte si nějakou reklamu?
Ani jako zpěvačka, ani jako učitelka nemám žádné manažery, všechno si dělám sama. S manažery by to šlo asi rychleji, ale já nechávám za sebou ty dveře otevřené. Lidé mají možnost přijít a za těch dvacet let se to už rozkřiklo. Když se loučí, říkají mi: Napiš, když něco bude. Mám bohatý adresář a dávám jim vědět.

Je to velký krok od workshopů k festivalu?
Chci pomáhat Romům. Situace u nás je taková, že se třeba v rádiu vůbec nehraje romská hudba. Chci, aby posluchači věděli, že existují skvělí romští muzikanti. Chtěla bych, aby se jednou v našich rádiích hrála romská muzika, aby také tito umělci měli prostor. Musím podporovat, aby romská muzika nezanikala.

Váš festival je hodně o pohodě, je hodně příjemný. To byl váš cíl?
To je základ. Já jsem ten festival v podtitulu nazvala Romové gádžům a je to takový prostor, kde svou muziku mohou Romové předat a gádžové je v tom podpoří tím, že přijdou. Účastníci kurzů se skládají z části z příznivců mé práce, stále více jich je z ČR, což pokládám za důležité. Tím, že se mnou spolupracuje Deziderius Dužda (manžel) a Maruška Duždová (neteř manžela), mají možnost opravdu potkat Romy. Spousta nedorozumění vzniká z toho, že informace o Romech jsou negativní a lidé vlastně ani neví, kdo jsou Romové. Takže účastníci díky té práci nám po kurzu se slzami v očích děkují, že jsme jim dali myšlenku, že ne všichni Romové jsou stejní. A my jsme za to strašně vděční.

Váš festival je nejen o pohodě, ale na Svojanově se scházejí romské muzikantské špičky. Jak se vám je daří oslovit?
Samozřejmě se zajímám, kde a kdo jak hraje. Když se objeví někdo nový, pozvu ho a dám mu prostor. Pokud na sobě pracují, pozvu je znovu.

Při zahájení festivalu jste řekla, že sponzorům děkovat nemůžete. Jak tedy celou akci financujete?
Sponzoři bohužel nejsou. Sice jsem vypracovala projekt na naše občanské sdružení, ale všechny možnosti byly zamítnuty. Pokusím se znova a uvidím, co bude příští rok. Strašně ráda bych kapelám slušně zaplatila a vytvořila takové podmínky, aby tu mohly po celé tři dny společně být a tvořit. Ale musí bohužel v noci nebo na druhý den odjet, protože si nemohou dovolit zaplatit další nocleh. Tak to financuji tak, že veškerý příjem od studentů jde na festival. Díky tomu to funguje, ale nemyslím si, že je to tak správně.

V těchto podmínkách ovšem musí být motiv uspořádání festivalu velmi silný. Co vám festival dává?
Vidím, že to funguje, a když potom lidé odjíždějí, odnášejí si nezapomenutelný zážitek a rádi se zase vracejí. To, že ta práce má význam, mi dodává sílu pokračovat.

Co vás muzikantsky nejvíce ovlivnilo?
Můj tatínek. Potom mi hodně dalo Divadlo na provázku. A kdo mě hodně ovlivnil a hodně posunul, je Dežo (Dužda): spolu učíme, spolu koncertujeme. On skládá písničky a já je zpívám. Jako by mi svým způsobem toho tatínka nahrazoval, protože mně to romství nějakým způsobem předává.

Roman Růžička
Foto: autor