„Nebojím sa, oni už budú vedieť, čo so mnou.“

Útěk před lichvářem
Představa romské komunity jako společenství svobodných lidí, kteří se nechtějí podřídit žádné autoritě, ale ve které panují idylické vztahy reprezentované početnými muzikanty a kováři, kterým vládne přísný, ale spravedlivý vajda (a který sjedná pořádek v případě krádeže slepic) nemá s realitou nic společného.

V čele dnešních romských komunit častokrát stojí lichvář obklopený skupinou vymáhačů zvaných „mafia“. Tuto skupinku tvoří především členové bližší nebo vzdálenější rodiny. Lichvář o sobě vytváří a šíří pověst silného, neporazitelného a všeho schopného člověka s úzkými kontakty na představitele samosprávy, soudů, policie a významnějších širších romských rodin, které mají u Romů autoritu nebo provádějí všeobecně známou trestnou činnost. Svoji pověst udržují a posilují brutálními manifestačními akty násilí a moci. Lichváři většinou nepracují a jsou stejně jako jejich oběti příjemci sociálních dávek. Lichvář má nad svou obětí vždy převahu. Lichva je dnes v romské komunitě zcela běžný a přijatelný jev. Ukazuje se, že pro obě strany je zcela snesitelná, pokud navýšení nepřekročí 50 procent. Policie či státní správa bohužel daleko lépe komunikuje s lichvářem, který je většinou bezproblémový, spolupracující, inteligentnější a lépe integrovaný než s hůře spolupracujícím, chudým a dezintegrovaným Romem, který navíc často páchá drobnou trestnou činnost. V poslední době se navíc ukazují snahy lichvářů dostat se prostřednictvím voleb do místních samospráv. Donutit téměř zotročeného jedince volit správnou osobnost není pro lichváře problém. A tak je lichvář „demokraticky“ zvolen se všemi důsledky, které z takového přístupu k moci vyplývají. Někdy se stává, že se lichvář taky stává žadatelem o azyl v některé z prestižních zemí Evropské unie. Tady je už zřejmě na místě otázka po organizovaném kriminálně mafiánském pozadí těchto odchodů. V případě ČR se však tento model nepotvrdil. Schéma útěku před lichvářem je následující:
Téměř všichni si půjčují.
V případě některé konkrétní rodiny však dluh naroste do závratné výšky.
Není z čeho vracet.
Nastupuje „mafie“ od lichváře, která užívá celé spektrum možností k vydírání (od verbálních výhrůžek, demolování zařízení bytu, přes sexuální násilí, násilí na dětech, zničení obydlí, i vraždy – známé případy z médií).
Narůstají obavy.
Téměř nikdo nekontaktuje policii. V opačném případě se téměř pokaždé setkává s nezájmem kompetentních orgánů. To jenom posiluje autoritu lichváře.
Nakonec dojde ke skutku, který je už za hranicí únosnosti a vyděšená rodina či jednotlivec utíká.
Někde v průběhu tohoto procesu se lidé dozvídají o možnosti požádat o azyl a tím vyřešit svou situaci. Nezřídká jim o tom podává informaci jako jistý druh humoru právě policie.
Lichvář má svůj okruh rodin, především mnohodětných, od kterých plyne vyšší zisk, a na těch parazituje. V případě, že se doví o plánu odejít, vezme jim cestovní doklady, aby nemohli utéct. Téměř všechny útěky před lichvářem do ČR se konaly tajně. Lichvář má údajně své lidi i mezi bezdomovci vlakového nádraží v Košicích, kteří ho informují. V rámci průzkumu v azylových zařízeních správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR až 28,5 procent respondentů uvádí, že důvodem jejich odchodu byl bezprostřední strach před lichvářem. Jedna rodina říká, že jí dluh z 5000 Sk narostl na 100 000. Žadatelé o azyl ze Slovenska si často stěžují na nezájem slovenských státních orgánů a hlavně policie na řešení jejich stížností. Mnozí tvrdí, že byli vydíráni k zaplacení vysoké částky a policie ve věci nic nedělala, nebo pouze formálně.

Migrace jako obranná strategie
Navzdory často prezentovanému postoji v médiích apod., že romská migrace byla a je organizovaná, byly vyslovovány různé (někdy i značně bizarní) domněnky; můžeme však konstatovat, že se to nepotvrdilo. Dle našich průzkumů se jedná o neformálně poskytovanou informaci. Většina respondentů ví o možnosti požádat o azyl v ČR od svého okolí, především od rodiny, známých nebo sousedů. Často je to míněno jako doporučení na řešení svízelné osobní situace a doprovázeno osobním svědectvím jedince, který už „na azylu“ v Čechách byl. Tady často vznikají nepravdivé informace a fámy o tom, jak to vlastně „na azylu“ vypadá. Mnozí z těch, kteří přicházejí, věří, že budou dostávat byty, domy, práci apod. Jedná se o kalkulaci zisku, kdy zatím navzdory nesplněným očekáváním přece jenom přínos pro konkrétního jedince převažuje. V mnoha případech se po překročení brány přijímacího střediska Vyšní Lhoty objevuje jistá odevzdanost v řešení vlastních, často skutečně závažných problémů, která by se dala popsat slovy jisté klientky: „Nebojím sa, oni už budú vedieť, čo so mnou“.
Kolektivní strategie (a hromadná migrace mezi ně patří), jsou diferencované především lokálně. V každé lokalitě volí společenství jinou kolektivní reakci na situaci, ve které se nachází. Z místního hlediska se tyto kolektivní reakce jeví jako totožné a opakující se, mají charakter lokální „epidemie“ vzájemného napodobování. Migrace je jednou z kolektivních obranných strategií. Je možné také vypozorovat, že nejde vždy nutně o obrannou reakci, v některých případech se může jednat o rozvojovou strategii jednotlivce. Do obranné strategie „odchod na azyl“ jsou zahrnovány stále nové a nové životní situace.
Můžeme říci, že neodcházejí nejchudší obyvatelé romských osad. Neodcházejí ani bohatí a bohatnoucí Romové, neodcházejí ani Romové s nejvyšším vzděláním, ani ti, kterým se daří integrovat – zřejmě by více ztratili, než získali.
Pro dnešní romskou populaci je vzhledem k její všeobecně nízké životní úrovni, úrovni vzdělávání, kvalifikace a způsobu života v komunitě aktuální především masová migrace. Tedy migrace podpořená solidaritou širší rodiny a místního společenství, postupně zachvacující celé společenství. (Dobře to dokumentuje už v první části zmíněný případ Pavlovců nad Uhem.) Týká se především střední romské vrstvy, která podle odhadů představuje kolem 60 procent romské populace na Slovensku. Romští migranti žijí v městech a obcích s nízkou úrovní sociální stability, nízkou úrovní sociální integrace, velkým rozevřením nůžek mezi majoritním a minoritním obyvatelstvem. V této souvislosti je třeba poznamenat, že obecně patří východ Slovenska k místům s mimořádně nízkou životní úrovní, vysokou nezaměstnaností, špatnou infrastrukturou atd.
Mnozí žadatelé již mají předchozí zkušenost z jiné evropské země, kde žádali o azyl. Často také uvádějí, že mají rodinného příslušníka jako žadatele o azyl v některé evropské zemi.
Žadatelé nepovažují migraci ze něco ponižujícího, spíš naopak. Ukazuje se, že ten kdo absolvoval „azylovou cestu“, získává v romské komunitě vyšší prestiž. Vysoce ceněni jsou ti, kteří přišli z Velké Británie, Belgie či Finska.

Dr. Jozef Murin, psycholog
dodo.murin@post.cz
Foto: autor