Ve zprávě Výboru pro lidská práva OSN je Slovenská republika kritizována za to, že se doposud nevyrovnala s ostrým rasismem, diskriminací a rasovým násilím vůči Romům. Slovenské vládě je vytýkáno, že nepodnikla žádné zásadní kroky směřující ke změně protiromských postojů ve společnosti, a ani jejich existenci nepřiznala. „Ve skutečnosti někteří členové slovenské vlády sami ve svých vyjádřeních vycházeli rasistickým náladám vstříc s cílem získat podporu veřejnosti, čímž jen přispívali k vytváření celospolečenské kultury, v níž je porušování práv Romů tolerováno či dokonce podporováno,“ uvádí se ve zprávě, o které informuje ČTK.

Slovensko se v záležitostech Romů potýká s obdobnou situací jako v balkánských zemích. Romské osady, zejména na východním Slovensku, jsou téměř identické s obdobnými v Bulharsku, Rumunsku či Makedonii. V těchto ghettech, kde nejsou ani nejzákladnější civilizační vymoženosti jako pitná voda, elektřina, plyn, jsou životní podmínky Romů doslova otřesné. Také Česká republika se obtížně vyrovnává s problémy v postavení a uplatnění Romů ve společnosti. Navíc sociální situace Romů v ČR se za uplynulé desetiletí zhoršila, což potvrzuje i vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Podle jeho názoru je tento negativní vývoj důsledkem nejen politiky státu z počátku 90. let, ale také současnou politikou samospráv, které při řešení záležitostí a potřeb občanů romské národnosti uplatňují pouze jednoduchá řešení. Co to v praxi znamená? V mnoha městech se nyní zbavuje místní samospráva odpovědnosti za řešení problémů svých občanů tím, že odprodává své domy do soukromého vlastnictví. Nový vlastník vystěhuje nájemníky – neplatiče bez náhrady na základě soudního rozhodnutí, anebo udělá jiné opatření k tomu, aby se nechtěných nájemníků zbavil (úpravou nájemních smluv z doby na neurčitou na dobu určitou). Mnozí z takto postižených Romů nakonec z města odejdou. Toto jednoduché „řešení“ se uplatnilo již v mnoha městech České republiky, ale romská komunita ztrácí schopnost tyto bezdomovce absorbovat, proto se začínají objevovat „jednoduchá řešení“ také na jejich straně. Někteří uvažují o návratu ke kočování, ale mnohým nezbývá nic jiného, než aby někde za městem založili romskou osadu balkánského typu. Vytlačování Romů na okraj společnosti, ignorování jejich složitých životních podmínek nás k takové realitě přibližuje. Doposud máme šanci vzniku romských osad zabránit, ale každá romská rodina vystěhovaná na ulici nám tuto šanci zmenšuje. Je třeba si uvědomit, že „krátkozrakost“ místních politiků, kteří se zbavují odpovědnosti za řešení záležitostí, potřeb a problémů romských občanů postihne v konečném důsledku celou společnost.

Ondřej Giňa