Největší romský festival v České republice, Khamoro, pořádá občanské sdružení Slovo 21. U jeho zrodu stáli lidé, kteří nejsou ani Romové, ani Češi. Přišli sem z bývalé Jugoslávie, ze Sarajeva. Khamoro však není jedinou aktivitou, kterou Slovo 21 vůči Romům vyvíjí. Při Slovu 21 působí i Romská ženská skupina Manushe (manuš = člověk, pozn. red.). O tom, co přivedlo lidi ze Sarajeva ke spolupráci s Romy, hovoří právnička Lydie Grebo.

Co vás přivedlo k tomu, že jste poskytli prostor romským ženám?
Za prvé jsem žena a myslím, že každá žena pociťuje to, že společnost je mužská. A taky si myslím, že ženské jsou lepší než muži. Já opravdu zbožňuji muže, ale myslím si, že ženy jsou schopné udělat věci, které muži nezvládnou. Jako cizinka mám svou soukromou zkušenost s tím, co jsem musela stejně jako jiné ženy, které se něčím odlišují od majority, udělat pro to, aby naše děti vyrůstaly normálním životem.
A za druhé: ženská otázka patří k okruhu těch, kterými se nevládní sektor zabývá. Nic zvláštního v tom nevidím. Že jsme romská ženská skupina je dáno tím, že základ tvoří Romky.

Na vašich akcích se podílejí mladé dívky i zralé ženy. Jaký význam má toto spojení generací?
Myslíme si, že ty starší předají svou moudrost a ty mladší se něco naučí. Uchování tradičních hodnot, které má každý národ, není pro ženu problém. To platí i pro zaměstnanou emancipovanou ženu, která má zájem tyto hodnoty uchovat pro další pokolení.

Na vaše letošní setkání na Orlíku přijely ženy, které jsou veřejně známé, ale i ty, které jsou mimo romskou politiku. Jak se vám je daří kontaktovat?
My se romskou politikou nezabýváme, my se zajímáme o ženskou politiku. Na Orlík například přijela žena, která nikdy v životě nebyla na dovolené. To je poprvé v životě, co si opravdu užila chvíle volna. To je opravdu zázrak jak pro nás, tak pro ni. Nějaká kamarádka jí řekla, že existujeme, ona se o nás zajímala a pak mezi nás přišla. Doufám, že bude pokračovat.

Vy jste přišla do České republiky z bývalé Jugoslávie, ze Sarajeva. Co vás přivedlo ke spolupráci s Romy?
O rasismu a xenofobii jsem měla jenom teoretické znalosti. Nikdy v životě jsem se s nimi nesetkala. Až tady poprvé. Já sice rasismus nepociťuji, protože jsem gadžo. Ale tu xenofobii vnímám jako někdo, kdo přišel ze společnosti, kde ty rozdíly nebyly. Existovali dobří a špatní lidé, ale ne nějaká skupina lidí jiných než já.
Pro mě byl opravdu šok, když jsem se potkala s xenofobií jako cizinka. Od toho byl již jen krok, abych si uvědomila, že mám štěstí: jsem bílá a cítím jenom xenofobii. Kdybych měla jinou barvu pleti, pociťovala bych také rasismus, který je těžší než pouhý strach z cizinců. A kromě toho naše mentalita, naše kultura, náš způsob života, je velmi podobný tomu romskému. Proto to jsou lidé, kteří jsou mi blízcí.

Neprojevuje se v české xenofobii uzavřenost, ve které byla česká společnost po celou dobu komunistického režimu?
Česká xenofobie je opravdu něco divného. Proč jsou Češi takoví, když se jedná o mne, Ukrajince nebo Rusa? Neříkám, že mezi námi nebo Ukrajinci nejsou špatní, zlí lidé. Ale já jsem normální občan, normálně žiju, mám normální rodinu a přitom si o mně také myslí, že jsem mafiánka. Ale jakmile jde o Němce, Francouze nebo Američany, tak Češi xenofobní nejsou. To znamená, že to nelze vysvětlit jenom tím, že česká společnost byla uzavřená. Je to snad jen proto, že mají peníze?

Již několik let tady žijete. V čem vás naopak Česká republika oslovila kladně?
Za jednu věc bych chtěla poděkovat: že nás Česká republika přijala a umožnila nám pracovat. Ze začátku jsem dělala uklízečku, později prodavačku a jsem na to velmi pyšná.
To, co dělám teď, že pracuji pro občanské sdružení, je normální – jsem vystudovaná právnička. Ale to, že jsem dokázala pracovat jako uklízečka, je opravdu velká věc. Kdybych byla na nějaké sociální podpoře, jako třeba má kamarádka, která se dostala do Norska, bylo by to pro mě hrozné. Ona má sice více peněz než já, ale bez práce je život prázdnější. To, že jsme tu mohli pracovat a nebyli odkázáni na nějakou podporu, je ohromné. Za to jsem České republice velice vděčná.

Roman Růžička
Foto: autor