Případ rodiny Červeňákových známe všichni. Stěžovali si prostřednictvím své právničky Kláry VeseléSamkové až do Štrasburku a dostalo se jim po dlouhé době zadostiučinění ve výši 900 000 Kč.

Ale ten verdikt byl jaksi nemastný neslaný. Prý to má znamenat smír. Český stát se nechoval rasisticky vůči Červeňákovým a má za povinnost uhradit jen škodu, která jim byla způsobena vystěhováním na Slovensko a zpětným návratem do Ústí nad Labem a nepřiměřeným protahováním celého případu ze strany českého soudu. Podivné!
Z jakých jiných než rasistických důvodů se Červeňákovi pohybovali mezi Ústím a jakousi garáží na Slovensku? Přestávám rozumět právní logice. Právo – a teď už nejen české, ale i to štrasburské, má asi jinou logiku a nedokáže přímočaře ohodnotit věci, které jinak normální člověk pojmenuje okamžitě a bez zaváhání. Vím, jaká je a bude reakce každého Čecha: „Těch prachů, co s nimi budou ti Romáci dělat?“
Odpověď je mimořádně jednoduchá a smutná. Nenadělají s nimi skoro nic. Když se 900 000 podělí počtem členů rodiny, což má být šest osob, zůstává každému 150 000. Při tom Červeňákovi přijdou o sociální dávky, protože do osmi dnů po obdržení peněz musí nahlásit skutečnosti, které mají pro výpočet dávek rozhodující vliv. Je nejisté, na jak dlouho jim úřad určí, že dávky nebudou dostávat. Rok, dva? Při tom mají dluhy, potřebovali by se trochu vybavit, zkulturnit život, oddechnout. Nic takového! Úřad jim neodpustí nic a bude mít oporu v zákonu.
Je to celé pro kočku – a sprosté! Chyba systému, nedokonalého a tvrdého zákona, špatného rozhodnutí soudu? Asi všechno dohromady. Trvalo deset let než bylo dosaženo tohoto vítězství – říká se mu Pyrhovo. Vítězství – nevítězství.

Karel Holomek