Větší – relativně bezproblémová část Romů – byla prozatím ponechána v klidu, ale zároveň již v tichosti probíhaly přípravy k pozdější koncentraci. Bylo tak rozhodnuto v prosinci 1942: výnosem říšského vůdce SS Heinricha Himmlera o deportacích Cikánů a cikánských míšenců do koncentračního tábora AuschwitzBirkenau (OsvětimBřezinka), kde byl k tomu účelu vytvořen speciální rodinný tzv. cikánský tábor. Od jara 1943 do července 1944 byla postupně deportována naprostá většina Romů z protektorátu do největšího komplexu koncentračních táborů. V této fázi již byli deportováni také Romové, kteří se spořádaně živili vlastní prací a nečinili společnosti žádné problémy. Rozhodujícím hlediskem pro zařazení dětí ze smíšených manželství do transportu byly vnější znaky: barva očí, vlasů a odstín pleti.

Někteří Romové, zejména z řad integrovaných moravských Romů, učinili v této době ještě poslední pokus o svoji záchranu. Zejména mladé dívky se vdávaly za neromské partnery v domnění, že se tak vyhnou deportacím. Do transportů však musely nastoupit bez ohledu na národnost manžela, stejně jako děti ze smíšených manželství, pokud byly dle shledaných antropologických znaků označeny za „cikány“.
Jen mizivé procento Romů z protektorátu bylo deportací ušetřeno. Jednak to byli ti, kteří včas uprchli do zahraničí nebo se v protektorátu úspěšně skrývali, jednak ti, kterých se zastala jejich domovská obec, zaručila se za ně a z deportačních seznamů je „vyreklamovala“. Šlo však pouze o jednotlivé a vzácné případy (např. primáš Jožka Kubík a někteří členové jeho rodiny, ale jen s podmínkou, že nebudou mít potomky). Jak napovídá úvodní citace – části české veřejnosti odsun Romů vyhovoval, byl řešením letitého problému. Součástí veřejnosti byli také lidé realizující nařízení okupantů, zejména četníci. V nelehké situaci, v níž se české četnictvo v době protektorátu nacházelo, nelze vedle otrocké poslušnosti nacistickým diktátorům pominout ani individuální hrdinství některých z nich, kteří nezištnou pomocí osobně přispěli k záchraně blíže neurčeného počtu romských životů.
V „cikánském táboře“ osvětimského koncentráku Romové rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu a nemocí. Vybraní Romové byli podrobováni zrůdným pokusům, dr. Mengele dával pro své pavědecké výzkumy přednost těhotným ženám a dvojčatům.
V létě roku 1944 – v souvislosti s postupující frontou – byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v táboře a v noci ze 2. na 3. srpna 1944 společně zlikvidováni v plynové komoře (zahynulo v ní více než 3000 Romů).
Většina Romů deportovaných do Osvětimi z protektorátu své věznění nepřežila (kolem 5000 obětí). Po válce se vrátili do Čech a na Moravu, které stále považovali za svůj domov, pouze jednotlivci z někdejších velkých rodin. Skupina českých Romů, do níž řadíme i Romy žijící na Moravě, byla jako celek zlikvidována, a právem je v této souvislosti možno hovořit o genocidě. Výrazně zdecimována byla také skupina německých RomůSintů. Romští navrátilci z táborů smrti po válce zpravidla nenacházeli mnoho ze svých blízkých, Romové přicházející k nám tou dobou ze Slovenska byli na jiné společenské i kulturní úrovni, proto navazováni kontaktů s jinými Romy bylo spíše nereálné. Navíc někteří z romských svědků holocaustu chtěli popřít svoje romství ať již ze strachu z opakování nedávných zážitků, či pro lepší budoucnost svých potomků. Za dané situace dochází k postupné asimilaci velké části přeživších českých Romů s většinovou populací. Tak byl završen proces integrace českých Romů do společnosti, který se v předvečer druhé světové války úspěšně rozvíjel.
V komplexu osvětimských koncentračních táborů nalezlo svoji smrt téměř 20 000 Romů z celé Evropy. Celkový počet romských obětí druhé světové války se odhaduje na půl milionu osob.
Na území Slovenské republiky nedocházelo k systematickým deportacím Romů do koncentračních táborů, i když perspektivně se s nimi počítalo také. Hlinkova garda vystavovala Romy neustálé šikaně a perzekuci. Jen v přísně vymezený čas mohli navštěvovat města, svá obydlí museli odklidit z blízkosti veřejných komunikací až do vzdálenosti dvou kilometrů. Vzhledem k tomu Romové stěhovali své osady na hůře přístupná místa do lesů, strání apod. Po roce 1941 byli muži zařazováni do tzv. pracovních útvarů (v Hanušovcích nad Topľou, později v Dubnici nad Váhom a jinde). Po obsazení Slovenska německou okupační armádou v září 1944 v souvislosti s porážkou SNP došlo za domnělou či skutečnou spolupráci s partyzány k masovým popravám a mučení romského obyvatelstva i k vypálení řady romských osad včetně jejich obyvatel.
Z oblastí jižního a jihovýchodního Slovenska, které byly v době války přičleněny k Maďarsku, byli Romové transportováni do koncentračního tábora v Dachau.
Závěrem zopakujme, že Romové byli nacisty programově likvidováni jako nevyhovující etnikum, jehož údajná patologičnost tkvěla v antropologickém základu. Z toho důvodu byl při deportacích „cikánů a cikánských míšenců“ do koncentračních táborů způsob života konkrétních Romů již nepodstatný.

(čerpáno z knihy Kapitoly z dějin Romů,
Jana Horváthová,
Člověk v Tísni, společnost při ČT, o. p. s. 2002)