Tera Fabiánová – Jak jsem chodila do školy (4)

Z kostela se ozvalo zvonění a já utíkala do školy. První hodinu jsme měli náboženství, katechismus. Farář vejde do třídy a spustí: „Ty jsi byla v cirkuse, viď!“
„Byla.“
„Do cirkusu chodíš a do kostela ne!“
Povídám: „V kostele je studená dlažba a já nemám boty.“

„Povíš mi, jak se narodil Ježíš.“
„Jak se narodil Ježíš, to nevím, u toho jsem nebyla, ale jestli chcete, povím vám, jak se narodila naše Ili, naše malá sestřička.“ „Ven z lavice a dostaneš na zadek za to, že jsi drzá!“
„Já nesmím dostat na zadek!“ naříkala jsem. Farář mě vytáhl z lavice, svezla se mi zástěra a na celou třídu zasvítil můj úplněk. Děti se daly do smíchu. Farář mě poslal domů. A maminka mi přinesla konečně z vesnice nějaké obnošené šaty.
Za týden jsem se trochu sebrala ze svých modřin, a tak při počtech povídám: „Pojďme.“ Přihlásila jsem se, že musím na stranu. A za mnou kluci, jeden po druhém. Naše škola byla na tehdejší dobu moderní, protože jsme měli splachovací záchodky, tři vedle sebe a před nimi chodbička. A na téhle chodbičce jsem začala předvádět cirkus. Učitelka se divila, kam se poděly cikánské děti. Nikdo z nás se nevracel. Vypravila se za námi na záchod. Kouká – já stojím na rukou, dělám mosty, přemety, pitvořím se jako klauni.
„Tak ty takhle! Ty jim tu předvádíš cirkus místo počtů! No počkej!“
A zase jsem byla bita. Kolikrát já byla bita pro to jediné cirkusové představení! A co jsem z toho měla? Jeden spolknutý desetník. Když ze mě vyšel, schovala jsem si jej do své jamky na hřbitově. A tam je pohřbený dodnes.
Přišel nový učitel. Byl vysoký, mladý. Prohlížel si nás. „Tak to jsou všechny cikánské děti? Víc vás není?“
„Je, ale ty ostatní nechodí do školy. Kdyby nás bylo moc, tak by se nás učitelky bály.“
„Já si vezmu všechny cikánské děti na starost,“ rozhodl nový učitel. „Ale nikdo mi nebude do mého vyučování mluvit!“
Nazítří ráno – co vidím – nový učitel si to drandí na kole po naší osadě. Mezi „cikány“! Kromě obecního sluhy mezi nás nikdy nikdo z vesnice nepřišel. „Všechny děti, co mají chodit do školy, po jďte ven!“ volá nový učitel. „Aven avri!“ Řekl to dokonce naší řečí!
Vyběhli jsme z chatrčí a on – klacek v ruce: „Hybaj do školy!“
Když jsme přiběhli do třídy, povídá: „Kdo se nečesal, zvedněte ruku!“ Ani se nemusel ptát, viděl, že se neučesal nikdo.
„Proč ses nečesal?“
„Nemáme hřeben.“
„Myl ses?“
„Nemáme ručník.“
Jeden přes druhého jsme začali vykládat, co všechno nemáme.
„Dobře. Zítra ráno přijdete všichni do školy o hodinu dřív. A jak ne, nechtějte vidět, co dostanete.“
Příští den jsme byli opravdu všichni ve škole o hodinu dřív. Učitel už na nás čekal. Přinesl ručník, mýdlo, umyvadlo, hřeben.
„Kdo nejedl?“
Všechny ruce šly nahoru. Učitel poslal Banga pro rohlíky. Každému z nás koupil rohlík. Pak povídá: „Tak a teď se budeme učit. Dneska zůstanete ve škole a budeme se učit i odpoledne.“ V poledne nám znovu koupil jídlo. Chleba s margarínem. Pak se nás začal vyptávat: „Čím bys chtěl být?“ „Já bych chtěla tancovat a zpívat!“ povídám.
Plácl mě: „Z toho živa nebudeš. Musíš se něco naučit, a pak si tancuj a zpívej.“ Kluky zdvíhal za pačesy: „A čím bys chtěl být ty?“
„Já kovář.“
„Dobře, bude z tebe kovář.“
„Já budu hrát jako táta.“
„To je všechno hezký, ale číst a psát se stejně musíš naučit.“
Pak nám rozdal tužky, sešity a my se o p r a v d u začali učit.
Vesnice pořádala slavnost. Učitelé si vybírali nejlepší žáky na básničky. Náš učitel řekl: „Počkejte, my jim ukážeme!“ Zeptal se mě: „Umíš zpívat?“
„Umím.“
„Tak zazpívej.“
Zazpívala jsem strašně zamilovanou písničku z nějakého filmu. Mohlo mi být osm let.
„Prosím tě, kam na to chodíš?“ zeptal se učitel.
„Tatínek to zpívá mamince před spaním.“
„A co umíš ty?“ vyptával se dalších dětí. Jeden hrál na basu, druhý na housle, třetí na cimbál, další zase na housle. Všichni chlapci od nás uměli aspoň trochu na něco hrát. „A kdo umí nějakou básničku?“ ptá se učitel.
„Jááááááá!“ volám. A spustila jsem takovou vlasteneckou básničku, kterou jsem měla odposlechnutou od vesnických dětí. Tváře mi zčervenaly, oči hořely – zůstal na mě koukat.
„Dobrá,“ povídá, „nejdříve zarecituješ básničku a pak budete všichni hrát a zpívat.“
Kluci sebrali doma housle, basu, co mohli. Ale neměli jsme na sebe žádné pořádné šaty. Učitel povídá: „Bože, kdybych nebyl tak chudej, abych vám mohl aspoň trochu pomoct! Podívej, jaký máš krásný vlasy. Chtěla bys do nich mašličky?“
„To bych strašně chtěla!“
„Vidíte, proto se musíte učit, abyste nebyli hloupí. Aby si s váma nemohli gádžové dělat, co chtějí. Když se budete učit, budete mít víc rozumu, než vaši tátové. Budete nosit hlavu vzhůru, budete si umět najít místo ve světě. Učte se, nekoukejte na to, že na vás křičím, nebo že ode mě dostanete sem tam pohlavek. Kolikrát si vyleju vztek na vás, protože si ho nemůžu vylít na ty, co s váma takhle zacházejí! Bože, když vidím, jak si vesnické děti nosí do školy chleba se sádlem a se škvarkama a vy jste celý den o hladu, mám vztek. Jak vám mám pomoct? Buďte slušní, dělejte dobrotu, ať páni vidí, že to není vaše chyba, jak na tom jste, ale jejich!“
A my si svatosvatě umínili, že už nebudeme zlobit, že nebudeme krást desetníky svatému Janovi a že se budeme učit.
A tak jsme šli na slavnost. Nikdo nás cikánské děti nečekal. Byly tu jen vesnické děti se svými rodiči. Hrály divadlo o ševci a princezně.
Pak vystoupil náš učitel a povídá: „Teď vám předvedu já své žáky.“ Naši chlapci začali hrát! Staří chlapi se popotahovali za kníry a poskakovali na místě, jak se jim chtělo tančit! Potom já spustila básničku a sedláci byli paf. A potom – jak mi ukázal učitel – jsem vzala talíř a šla jsem mezi lidi vybírat. „My se taky chceme učit, ale nemáme peníze na knížky a na sešity. Přispějte nám.“ A každý něco dal.
Dlouho jsem do školy nechodila. Přišla válka a my Romové jsme nesměli do vesnice. Natožpak do školy. A tak jsem vyšla ze třetí třídy.
(konec)