|
|
muzejní okénko
Život cikánů na Zlínsku.
U ohně před chalupou cikánské rodiny.
Za cikány, pracujícími ve městě, chodí na návštěvu cikánky
s dětmi. V okolí Zlína je usídleno několik rodin cikánů. Jejich předkové náhodou přišli do kraje klidného, kde bylo možno uživit se prací a tito cikáni tedy pracovali. Když vstoupilo nařízení
o cikánech v platnost, měli již tito cikáni práci, a zlínská obec postavila pro několik cikánských rodin domky v lese u Slanice.
Před domky plápolá oheň a cikánská rodina čichá libý kouř, jak to dělávali cikáni od nepaměti. Staří sedí okolo a vykládají, drobotina se pohupuje na hubených nožkách a brebentí.
V létě je to dobré. Dveře domu jsou otevřeny a čerstvý vzduch provětrává světnici. V zimě už je to horší, neboť cikáni si úzkostlivě šetří teplo i zápach, který při praní a vaření zažírá se do všech součástí bytu a s tělesnými výpary tvoří neproniknutelnou atmosféru. Všechny rodiny se scházívají k společným besedám, všichni jsou spřízněni. Mužové jezdí na kolech do práce a večer se vracejí. To jsou ti pořádní, kteří se zařadili do pracovního proudu.
Cikáni na Zlínsku sice pracují jako dělníci, ale těžko si zvykají na pracovní disciplínu. Neradi dodržují pracovní dobu a jsou často nemocní, když je studené počasí a mají dlouhou rekonvalescenci. Pracovníky chodí navštěvovat jejich družky i s dětmi a přinášejí jim jídlo v konvičkách. Cikánky se pak toulají po městě a pěstují svůj starý zvyk, žebrání. S oblibou nosí v náručí malá děcka, aby vzbuzovaly větší soucit. Žebrání je snad nikdo neodnaučí. Je možno setkat se
s nimi i na chodbách domů, jak kráčejí tiše jako duch a bez klepání, potichoučku otvírají dveře bytů. Ještě před nedávnem, kdy se sešlo ve Zlíně více cikánských rodin, byli chodci na ulici svědky dramatických bojů ze žárlivosti mezi cikánkami, kdy staré i mladé s hrozným křikem rvaly si vlasy, mlátily se konvemi i pěstmi, jako by šlo o život. Obvykle zasáhla policie. Dnes se mají cikáni na pozoru, zejména cikáni mužského rodu. Bojí se nucené práce v kárném táboře.
ma
Večerní Čes. Sl. 9. X. 1940
|