Když mne Jaromír Stibic z Pardubic požádal o Vánocích minulého roku s vážnou tváří, abych promluvil na jeho pohřbu, nebral jsem to vůbec jako žert. Ta racionalita v uvažování o blízkém konci života mne zaskočila. Jaromír však už věděl dobře, že jeho čas je vyměřen. Zemřel 25. července ve věku nedožitých 73 let.

Poznal jsem ho až v České národní radě těsně po sametové revoluci. Oba jsme zde působili jako poslanci za Občanské fórum. Šli jsme stejnou cestou už drahnou dobu před tím, jen jsme o sobě nevěděli. Jaromír byl chartista a prožil si bezpochyby své.
V České národní radě jsem ho poznal jako člověka nesmírně pracovitého a upřímně oddaného každé myšlence, kterou pokládal za správnou. Nebylo v něm žádné lsti a falše, ba ani účelového zvažování při posuzování návrhů, které tehdy hýbaly společností. Statečně a neúhybně šel za svou vizí spravedlivé, humánní a demokratické společnosti. To uplatňoval zejména v profesi zemědělského inženýra zabývajícího se rovněž životním prostředím. Ostatně, v tehdejší České národní radě to ještě bylo možné.
Jaromír byl člověk výsostně spravedlivý, a tak zažíval neodbytný pocit udělat něco užitečného pro odstranění křivd, kterých se česká společnost dopouštěla vůči Romům. Té práci se věnoval vedle svých profesních zájmů i po odchodu z parlamentu. Jeho téma bylo překvapivé: Co mohou udělat Češi, aby letité křivdy a nedorozumění mezi nimi a Romy byly napraveny?
Tou myšlenkou byl neochvějně prodchnut a to tím více, čím méně byla reálně naplnitelná. Organizoval velká setkání, která měla napomoci smíření. Ještě měsíc před smrtí formuluje zásady tohoto smíření v romském tisku (vyšly konkrétně v RH). Nejenom pieta si žádá, aby tyto myšlenky byly považovány za jeho odkaz.
Stojím v úžasu a úctě před takovou prací, takovým postojem a přístupem.
Lidé jako Jaromír jsou světlým bodem ve tmách a neomalenostech doby, které občas prová zejí i naši přítomnost. Posouvají a usměrňují vývoj společnosti směrem, který se nejvíce přibližuje ideálu, o němž měl Jaromír jasnou představu. Dělal to skromně a pokorně, každodenně a při tom noblesně. On byl vpravdě velikánem a mužem činu. Jenže, jak už to bývá, lidé náležitě nedokázali jeho práci ocenit a dokonce ho mnozí považovali za jakéhosi donkichota. Bylo to však jen proto, že doba nedorostla jeho velikosti a odbývala to lehce tímto označením.
Jaromír si však zaslouží našeho nejvyššího uznání.
Karel Holomek