Sdružení pěstounských rodin sídlí v Brně. S romskými dětmi přichází do styku poměrně často. Tím se však vztah sdružení k Romům nevyčerpává: svou klubovnu otevřelo i pro romské děti z okolí a ty ji začaly skutečně navštěvovat. O kontaktech sdružení s Romy jsme hovořili s Karolinou Krátkou.

Jak vznikla myšlenka pracovat i s romskými dětmi?
Sdružení pěstounských rodin slouží především pěstounským rodinám. Ale přes dvůr koukáme na pavlačový dům, kde žijí především Romové, a tak našeho ředitele napadlo, že bychom klubovnu mohli otevřít i jejich dětem. Ze začátku to nefungovalo i proto, že nebyly zvyklé docházet někam pravidelně. Od začátku roku se to podařilo nastavit přímo na ně. Děti si navykly a chodí sem s tím, že je tu pro ně něco připraveno. Ale naše poslání je někde jinde, u pěstounských rodin. Toto je pouze jakási sousedská výpomoc.

Původně byla snaha oslovit romské děti z okolí dost neúspěšná. Kde byl ten zlom, kdy sem začaly chodit?
Nedaleko od nás působí manželé, kteří pro romské děcka udělali nedělní klub. Vedou je tam k modlitbě, čtou si z bible a mají možnost si také pohrát. To funguje a děti na nedělní klub už čekají.
Já jsem manžele oslovila, zda by mi nepomohli, a oni mi nabídli, ať nějakou dobu do jejich nedělních klubů chodím. Po nějaké době jsem děti tedy mohla pozvat, aby do podobného, i když ne náboženského klubu, chodily i přes týden. Přišly, protože mě už znaly. Šeptandou se o tom dozvěděly i další. Celkem přichází asi čtyřicet dětí, pravidelně asi patnáct.

Daří se vám oslovit rodiče dětí?
Snažíme se je zatáhnout do fungování klubu. Už druhý měsíc s námi spolupracuje jedna maminka, paní Darina Gabčová. Opravdu zvládá dobře svou práci, připravuje se na to a děti před ní mají respekt. Má oproti nám velkou výhodu – umí romsky. Takže některé věci zachytí dříve než my. Předpokládáme, že Darina se zapojí do kurzů připravovaných pedagogickou fakultou.

Každý rok pořádáte různé prázdninové pobyty pěstounských rodin. Letos s vámi vyjely na Vysočinu i romské rodiny. Jak k tomu došlo?
S některými dětmi přišli i rodiče a zajímali se, co jsme vlastně zač. Dali jsme jim nějaké informační materiály včetně našeho časopisu, kde se dočetli, že pořádáme také dovolené. A tak se přihlásili. Jeli s námi Krokovi a jejich dvě provdané dcery s dětmi, celkem jedenáct lidí. A bylo to bezvadné.

Jak je přijaly pěstounské rodiny?
Ze začátku byly zvědavé a ostražité, ale nebyl jediný důvod, aby se jakékoliv obavy ukázaly jako oprávněné. A žádná z pěstounských rodin není taková, že by si odmítala sednout s Romy k jednomu stolu. Zapojovali se do společného programu, maminky společně připravovaly různé věci pro děti. A děti, ty už byly úplně bez problémů. To byla jediná banda a nebyl mezi nimi žádný rozdíl.

Roman Růžička