Po kolikáté si už připomínáme tento pohnutý den v novodobých dějinách Československa i České republiky? Už tomu bude 35 let, co nás napadla sovětská vojska za symbolické podpory ostatních evropských zemí socialismu a zmařila tak naději na humánní tvář socialismu v jedné malé evropské zemi!

Jedna dospělá odcházející generace už tyto události bude mít pouze z doslechu. A generace mladší se jimi zabývat nehodlají vůbec, jak se mi zdá. Ty vzpomínky na tu dobu nejsou radostné, a tak by snad mohl vzniknout dojem, že bychom na ně raději mohli zapomenout.
Generaci dnešních padesátníků a šedesátníků však poznamenala výrazně a téměř všechny bolestivě. Někoho tak, že změnila jeho život od základů. Patřím mezi ně, a ty události mne hluboce vzrušují dodnes. Tak mi dovolte několik poznámek. Jsou určeny právě těm čtyřicátníkům a mladším.
Každý dospělý člověk byl postaven před dilema nějakým způsobem se s tímto faktem vypořádat. Nebylo to vůbec jednoduché. Totalitní moc měla své „rukojemníky“ – jak to skvěle popisuje ve své knize Obnovení pořádku Milan Šimečka. Byly jimi děti a celé rodiny, které v případě i tiché vzpoury rodičů trpěly společně. Bylo to nemorální, ale účinné. Většina lidí si myslela své, ale podřídila se a dělala to, co si totalitní moc přála. Byla to taková tichá dohoda: buď hodný a my tě necháme studovat, pracovat a růst v profesi, jezdit do ciziny. Většina lidí to přijala a zařídila se podle toho. Pokládala to za normální a jediný možný způsob existence.
I dnes se najdou tací, kteří to pokládají za normální a správné natolik, že by se nemuseli stydět. Je to možné přijmout, pokud takový člověk neusiluje o posty nejvyšší, kde by znovu mohl osvědčit svůj „ověřený postup“ z minulosti. Doba dospěla tak daleko, že už se to někteří z nich ani nestydí přiznat.
Jen několik stovek fantastů se už nehodlalo podřídit. Zdá se, že na to těžce doplatili.
Z pohledu dneška však lze říci, že pro každého, kdo se vzbouřil, to byla neuvěřitelná škola, kterou nenahradí žádná univerzita a má svůj význam, troufám si tvrdit, pro celou společnost i dnes.
Proto pokládám za aktuální připomínat si srpen roku 1968 také nyní, kdy se doba a lidé tak trochu vymykají z pantů. Je to přirozené, nic nového pod sluncem. Jen jsme se mohli po sametové revoluci domnívat, že už takoví jako oni nebudeme. Trvalo to jen chvíli. Zvonili jsme na důkaz toho i klíči. Pevnost v zásadách je už opět směšná a není hodna následování, když chceš být populární a úspěšný.
Bývalí disidenti dnes už nic neváží, každý je bere jako nutné zlo. Dobrá, i to může být a je normální. Do popředí se derou lidé, kteří umí, kteří mají ramena a kterým je vše jasné. Tak to asi má být. Jen si myslím, že pevnost v zásadách je dobrý doplněk těchto vlastností.
Každý z nás by to mohl vnímat v rozborech situací, které hýbou naší společností a v hodnocení osob, které o něco v těch situacích usilují. Morálka není nic, co by mělo bránit tvrdým a racionálním postojům. Spíše naopak. Ale v takové situaci ještě pohříchu nejsme.

Karel oswald