Tento příběh mi vyprávěl můj nebožtík otec, ať mu je zem lehká. Říkal, že se to stalo ještě za dob císaře Franze Josefa.
Na Slovensku u Prešova, nedaleko za vesnicí Kukov, žili Romové. I starý Michal tam bydlel s manželkou, měli pět dětí – tři dcery a dva syny. Dvě starší dcery už byly vdané, jedna žila v Prešově, druhá v Raslavicích a nejstarší syn bydlel nedaleko otce už ve vlastním domě. S Michalem žil už jen osmnáctiletý Janči a šestnáctiletá Veronika. Jančo byl malý, hubený, vypadal jako dítě, nikdo by neřekl, že už má osmnáct let. Ale zato Veronika, i když jí bylo teprve šestnáct, měla už vše, co má žena mít a mohla se i vdávat.

Jednou v létě, bylo to v sobotu brzy ráno, si Veronika prala sukni a blůzku a Janči si žehlil kalhoty. „Kam se chystáte? Kam jedete? Kdo na vás čeká, vy nezbedníci?“ křičela na ně matka. „Mami, nekřič na nás, chceme jet za sestrou Marií do Prešova, vždyť už jsme ji neviděli víc jak měsíc.“ „Nikam nepojedete!“ trvala na svém matka. „Nedej Bůh, něco se vám stane, a co potom?“ Přitom se obrátila na manžela s očekáváním, že ji podpoří: „A ty proč mlčíš, proč jim nic neřekneš?“ Starý Michal říká: „Co mám dělat? Já jim přece nebudu bránit, když chtějí jet za Marií, ať jedou, ale ať jsou na pozoru. Dávejte pozor jeden na druhého a nešpacírujte se městem jen tak zbůhdarma! A ty, Veroniko,“ výhružně zvedl otec prst, „dáš klukům pokoj, jestli se něco dozvím, běda ti, řemen bude mít práci.“ Hlava rodiny rozhodla: „Jeďte, ale buďte opatrní, pozdravujte Marii s rodinou a zítra domů!“
Unavení, sluncem a horkem zničení Jančo s Veronikou dojeli odpoledne do Prešova. Sestra jim dala hned najíst, napít a potom si povídali o tom, co je nového v Prešově a v Kukově a jak tam Romové žijí.
K večeru šla Veronika za kamarádkami a Janči šel na hlavní nádraží, myslel si, že vlakem přijede někdo známý. Když nikdo nepřijel, vydal se na procházku městem, prohlížel si výlohy a u jedné se zastavil. Díval se na nové boty a porovnával je se svými starými a rozpadajícími se bagančaty. Smutně si řekl: „Ani ve snu takové boty nikdy nebudu mít.“ Šel dál a za výlohami viděl nádobí, pracovní náčiní, kola a plno jiných nových krásných věcí. Došel až k výloze s pánskými obleky, jeden oblek byl hezčí než druhý a on jen kulil oči. „Ach Bože, chtěl bych mít aspoň jeden takový oblek, abych vypadal jako člověk a ne jako otrhanec. Měl bych i víc štěstí u žen. Jednou si takový oblek určitě koupím i novou košili a mou starou, zalátanou, už zahodím. Páni si můžou koupit oblečení, jaké se jim zlíbí a kdy chtějí, a my Romové nemáme co dát do hrnce.“ Janči mluvil naštvaně sám se sebou.
Když se vracel zpět k Marii, byl už večer. U kavárny Zelený strom stála zvědavá děvčata a chlapci. Dovnitř chodili boháči, statkáři s manželkami, milenkami, jedni tam hráli karty o velké peníze, druzí zase pili, tancovali a bavili se. V kavárně hrál se svojí kapelou slavný primáš z Budapešti Farkaš. I Janči se zastavil, díval se s otevřenou pusou, jak číšnice nosí hostům jídlo a pití. Páni pili, zpívali a muzika hrála, cikánskému primáši strkali do smyčce a kapes peníze a někteří je házeli i do kontrabasu. Jak to Janči viděl, řekl si: „Ach Bože, proč já neumím hrát? Měl bych peněz jako želez a mohl bych mít obleků, kolik bych chtěl. Oblékl bych se od hlavy až k patě do nového.“
Venku před kavárnou stály kočáry se zapřáhnutými koňmi a kočí tam čekali na své pány. Popíjeli, zpívali, jejich zpěv a humbuk se nesl městem. Když už měli kočí prázdné lahve, nechali si od svých pánů poslat opět plné. Byla už tma, mládež, která postávala pod okny kavárny, odešla raději domů, a Janči také. Kočí už byli na mol, vyřizovali si mezi sebou účty, prali se a jednoho zabili.
Druhý den brzy ráno přišli četníci rovnou k Marii a beze slova nasadili Jančimu pouta a vzali ho na četnickou stanici. Tam se do něj pustili a vyslýchali: „Řekni, proč a jak jsi zabil kočího!“ Krve by se v Jančim nedořezal. Překvapením nemohl ani mluvit, jen koktal. Pochopil, v jaké se nachází situaci, ale vzpamatoval se a říkal, že nikoho nezabil. Četníci mu nevěřili, ale Janči trval na svém. Bili ho, kopali do něj, tělo měl samou modřinu a když se nepřiznal, zavřeli ho. Vyslýchali ho každý den, bitím a mučením ho chtěli přinutit, aby se přiznal, a přitom neměli žádné důkazy. Když už vyšetřování trvalo víc než měsíc, náčelník si zavolal četníky, kteří Jančiho vyslýchali: „Jak jste přišli na to, že Cikán zabil kočího?“ „Sami kočí nám to řekli,“ odpověděl jeden z nich. Náčelník se podivil: „Takže vy nemáte žádné důkazy?“ „Ne, nemáme,“ přitakali. „Tak a tady jste pochybili, dali jste jen na slova kočích a přitom důkazy o vraždě nemáte žádné. Pusťte Cikána domů a toho, kdo opravdu zabíjel, hledejte mezi kočími! Jeden z nich je vrah.“
Jančo byl ještě ten den propuštěn a cestou domů si říkal: „Bože můj, jak to na tom světě chodí. Zbytečně jsem byl zavřený, zbytečně mě bili, mučili. Ale sám jsem si na vině, protože jsem neposlechl matku. Ona to se mnou myslela dobře, když mě nikam nechtěla pustit. Tušila, že se mi může něco stát. Gadžo zabil gadža a chtěli to hodit na mě, na Cikána.“

Do češtiny přeložil
Gejza Horváth