V Pardubicích se dohodlo na vzájemné spolupráci pět z deseti místních romských organizací. Jednou z nich je Sdružení pardubických Romů, které zaměřilo svou činnost na protidrogovou prevenci. O tom, co dělají, jsme hovořili s předsedou sdružení Františkem Peštou.

Co vás přivedlo k zájmu o problematiku drog?
Drogy jsou rozšířené i mezi romskou mládeží v Pardubicích a je třeba, abychom s tím dělali také něco sami. Není možné nechávat řešení této problematiky na majoritní společnosti. Musíme se k tomu nějak postavit, protože jsme sami Romové. Kromě toho, že něco uděláme v tomto směru sami, musíme spolupracovat přitom s lidmi, kteří se touto problematikou zabývají.

Od kolika let tady děti berou drogy?
Nejčastěji začínají mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Ale víme také o třech klucích mezi deseti a dvanácti lety. Nejčastěji se vyskytují u mládeže mezi patnácti a osmnácti lety – extáze, marihuana a různé prášky. Vyskytuje se také heroin.

Vycházejí vám rodiče vstříc?
Rodiče s námi spolupracují. Navštěvují nás. Jsou takoví, kteří nás informují, co jejich potomci požili a v jakém jsou stavu. Vím, že v některých jiných městech již jedou v drogách celé rodiny, ale v Pardubicích zaplať pánbůh ne. Zatím se vyskytují jen u mládeže, i když se dá říct, že ve velkém. Ale rodiče se opravdu snaží. Uvědomují si, že vlastně nezvládli svoje děti a mají zájem, aby se něco udělalo. Já sám navštěvuji rodiny, o kterých víme, že jejich děti začínají nebo již začaly s drogami. Na září připravujeme sezení s rodiči a s dětmi, které již zkušenosti s drogou mají. Popovídáme si na toto téma a chtěli bychom je trochu navodit i do jiné atmosféry, aby o tom začali uvažovat a přišli na jiné myšlenky.

Spolupracujete s nějakou organizací, která se věnuje drogové problematice?
Ano. Především s AD Centrem z Pardubic. Od září by měli být vyškolení dva Romové, kteří budou působit jako streetworkeři. Nechceme, a ani nemůžeme dělat svou práci jenom v rámci romské komunity. Není to tak, že by v případě drog byla zvlášť romská a zvlášť česká mládež. Setkávají se na diskotékách, na technopárty. V tomto se ta mládež vlastně spojila. To není čistě romský problém. Ve spolupráci s AD centrem chceme připravit takový program, abychom je začlenili do normálního života a z toho drogového kolotoče je pomalu dostávali. Problém je do značné míry v tom, že drogově závislí se setkávají v ulicích, nemají žádný program, jak se nějak kulturně nebo sportovně vyžívat. Chceme chránit především ty mladší, kteří s drogami teprve přicházejí do styku. Připravujeme pro ně na celý rok nějakou činnost, aby viděli, že se mohou vyžít i jiným způsobem než braním drog.

Co můžete mladým lidem nabídnout?
Připravujeme různé sportovní aktivity. Máme například úspěšný romský fotbalový oddíl. A snažíme se poskytnout sportovní vyžití všem, i dívkám a mladým maminkám. Chceme jim dát možnost zahrát si házenou. Ta má u nich celkem velký úspěch. Nemusí přeci být jenom u plotny. Někdy může děti pohlídat také tatínek.

Drogy se vyskytují v poměrně velké míře mezi olašskými Romy. Daří se vám s nimi navázat kontakt?
Zrovna před chvilkou jsem mluvil s olašskými Romy. Tam je ten problém opravdu velký. Podle mého alespoň část drogy jde od nich. Mluvil jsem s lidmi, kteří si jsou toho problému vědomi, ale musíme jít na ně pomalu, žádné hrr hrr. Je třeba s nimi komunikovat a komunikovat. Jde o to, aby mezi námi vznikla určitá důvěra. A musím říct, že vzájemná nedůvěra, kterou vůči sobě máme, je docela velká.

Roman Růžička