Byl krásný letní večer. Já, manžel, děda, babička a soused Ďula jsme seděli u televize, srkali horkou kávu a se zatajeným dechem sledovali příběh, jak krásnou Angeliku připravuje na seně o panenství Nicolas. Angelika vzdychala, Nicolas se třepal a babička s dědou se při této scéně styděli tak, jako by se to milovali oni.

Naše romské zvyky a tradice je zahnaly tak do úzkých, že nevěděli, jak si mají počínat. Cítila jsem, že musím tuto trapnou situaci za všechny vyřešit já. Zrovna jsem se chystala s manželem i se sousedem odejít z místnosti, když babička pronesla: „Chaľomas bi akana gojora.“ (Dala bych si dobré goja.) Nevím, co to bylo, co v ní vyvolalo chuť k jídlu, ale viděla jsem, jak se děda lekl. Zatímco ona po něm toužebně šlehala očima, on už se domlouval s mým manželem a se sousedem. Všichni si něco šeptali a vytratili se z pokoje. Babička prohlásila: „Už zase šel do hospody, za pivo by dal život a na mě sere. Hospoda je jeho manželka, domů chodí už jen spát. Jsem nervózní, už dlouho mi dělá starosti, jen mě přehlíží. Aspoň že máme doma tu televizi,“ naříkala si babička, ale netušila, že děda šel s chlapy na jatka krást goja, které se v té době neprodávaly, hned je totiž na jatkách vyhazovali. Můj manžel goja miluje, já a babička také, soused jakbysmet. A vůbec, my Romové máme zakódovanou slinu na goja, to je naše národní jídlo. Děda toho lišácky využil a vyhnul se tak noci, kterou s ním chtěla strávit babička.
Ale než se vydali na jatka, zašli do hospody na pivo, počkali až se setmí, napojili se jak koně a potom se za tmy s velikou chutí na jazyku vydali pro goja. Na cestu si ještě koupili flašku modrého alkoholu s názvem Raketa, to aby měli palivo na dalekou cestu.
Když došli k jatkám, dohodli se, že mladí přeskočí plot, půjdou pro goja a děda bude hlídat venku. „Dědo, kdyby něco, tak zapískej!“ zněl úkol. Chlapi ale riskovali, protože děda pískat neuměl. Manžel se sousedem přelezli zeď, každý vzal jeden svazek střev, to bylo deset kusů. Střeva plná hoven nacpali do pytlů, které tam našli, přehodili si je přes ramena a spěchali domů. Ani nevěděli, jaké měli štěstí, že děda nemusel pískat… Ten večer byl děda tím generálem, který vyhrával a řídil svět. Raketa plnila svůj účel, zatímco hovna prosákla pytlem a stékala jim po zádech, ani nevnímali, že se za nimi táhl smrad, který je mohl prozradit. Těšili se, jak si budou pochutnávat na gojách s bramborovou náplní.
Dorazili do vsi a smrad s nimi. Generál věděl, že kdyby šel ihned domů, stal by se z něj voják, který by musel plnit babiččiny rozkazy, kterým ona říkala manželské povinnosti. Jen on sám totiž věděl, že se jim musí už vyhýbat, a tak mazaně rozhodl: „Už se nám nemůže nic stát, jsme skoro doma, pojďme ještě na jedno pivo.“ Děda záměrně protahoval čas a v duchu si myslel: „Doufám, že když přijdu domů, stará už bude spát.“
Když tak před hospodou popíjeli, zastavilo před nimi auto Veřejné bezpečnosti. Vystoupil policajt a Romové se lekli. „Do prdele, chlapi, co to máte v tom pytli? To je ale smrad!“ Všichni tři ztuhli, věděli, že je zle, ani krve by se v nich nedořezal. Policajt se statečně podíval do pytle a málem smrady omdlel, vykřikl: „Kurva, to jsou střeva, vy jste je ukradli na jatkách!“ Děda si v ten okamžik pomyslel: „Bože můj, jsem to ale blbec, měl jsem raději vyhovět babičce, ať už by to dopadlo jakkoliv, ale teď bych tady nestál před VB jako zloděj. Navíc jsem do toho zatáhl ještě ty dva.“ Po chvíli zapírání se všichni přiznali. Policajt řekl: „Pro vás je to polehčující okolnost pánové, ale střeva odnesete pěkně zpátky na jatka!“ Děda řekl ostatním: „Vidíte, to je ale policajt, neříká nám zloději, ale pánové, moc si nás váží.“ Všichni tři však pod nátlakem museli odnést lup zpět.
Policajti jeli pomalu za nimi, do auta je nevzali. Romáci smrděli, záda měli od hoven, nejvíc však smrděl můj manžel, ten musel košili vysvléct a zahodit. Když střeva vrátili, čekala je ještě cesta na stanici, kde byli podrobeni výslechu a byla jim uložena pokuta, kterou nemohli zaplatit, protože u sebe neměli už žádné peníze.
Já jsem nespala, čekala jsem, až se vrátí, když vtom mi někdo zaťukal na okno. Šla jsem otevřít a tam policajt: „Vy jste paní Kľončková?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Policajt řekl: „Půjdete s náma, máte u nás manžela a dědu, musíte za ně zaplatit pokutu 200 korun. A manželovi vezměte také košili.“ V ten okamžik se mi hlavou honilo všelicos. Myslela jsem si, že ho zmlátili a roztrhali mu i košili. Měla jsem strach, a tak jsme se zeptala, co se vlastně stalo. On mi však jen řekl, abych nezdržovala, že mně to poví chlapi sami.
Když jsme přijeli na VB, manžel stál venku polonahý, děda opodál kouřil, ale Ďuĺu jsem nikde neviděla. Oba byli nešťastní, mně jich bylo líto, tak jsem rychle zaplatila pokutu a manželovi dala čistou košili. Při odchodu z četnické stanice na nás policajt ještě volal: „Ať už se to neopakuje, nebo bude zle! A řekněte Ďulově ženě, že jestli ho chce mít dnes večer v posteli, ať zaplatí 200 korun pokuty a my ho pustíme!“ Viděla jsem, jak děda, velký generál, přikyvuje hlavou na důkaz toho, že to bere na vědomí. Po cestě domů mi manžel vyprávěl, co vše se jim přihodilo, řekl mi i to, proč si tam Ďulu nechali: policajtům nadával do kurev esesáckých. Babička nás už starostlivě vyhlížela, nespala. Když ji děda uviděl, zacloumalo to s ním: „Bože můj, už toho mám dnes dost, už nemám sílu. Kdo ví, co po mně bude chtít ještě ona.“
Babička při pohledu na dědu hned začala nadávat a nedala se zastavit, schytal to i můj muž. Chtěla jsem jí říct, co se vlastně stalo, ale neměla jsem možnost, musela jsem zařvat, aby poslouchala. Babička stála s otevřenou hubou a káravě se dívala na dědu: „Generále, to tys všechno spískal, venku vyhráváš, ale doma prohráváš, ty saláte!“ Když už se chystala babička dědovi i nám vše vytmavit, vstoupil do dveří Ďula s manželkou: pod okem měl monokl a ret celý krvavý. „Ty jsi všemu na vině! Chlapy jsi málem dostal do basy!“ začala z jiné strany babička. Děda to už nevydržel a konečně se s ní začal hádat. „Tys chtěla goja a vůbec, kdyby ses nedívala na tu lubňi Angeliku, tak by se vůbec nic nestalo! Já vám ještě ukážu, kdo já su!“ křičel naštvaný děda. Šel ven a zabouchl za sebou dveře. Chlapi šli hned za ním a volali: „Dědo, nechoď nikam, už je pozdě! A kam vlastně jdeš?“ Děda na to: „Jdu pro goja!“
Chlapi věděli, že ho už nic nezastaví a šli s ním. Já s babičkou jsme za nimi volaly, ale marně. Všichni tři se nám ve tmě ztratili. My jsme doma strachy trnuly, bály jsme se o ně. Babička prosila Boha, ať je ochrání. Nad ránem už u stolu usínala a mně hlava padala také. Když vstoupili všichni tři do domu, smrad, který s sebou přinesli, nás potěšil. Měli plné igelitky goja. S babičkou jsme je hned začaly čistit a ráno jsme místo snídaně už jedli oběd, goja za 200 korun.

Námět Markéty Šestákové z Českých Budějovic
zpracoval Gejza Horváth