Podle nejnovějších vědeckých zjištění pocházejí cikáni ze severozápadní Indie, odkud se po XI. století po Kristu roztrousili po celé Evropě. Putovali přes Egypt až do Maďarska, potom do Čech, odkud se dostali do Německa a Francie. Poněvadž přišli z Čech do Francie, říkají jim Francouzi Bohemiens. Původní řeč jejich byla novoindická, ale během staletého styku s evropskými národy obrušovala se do vlastní svéráznosti.

U nás to byl P. Josef Ješina, farář ve Zlaté Olešnici u Vysokého nad Jizerou, který se věnoval pečlivému studiu cikánského jazyka po stránce gramatické, sám tuto řeč dobře ovládaje. Jeho předchůdcem byl P. A. J. Puchmayer, který první u nás vůbec vydal Románi Čib tj. mluvnici cikánskou se slovníčkem. Páter Ješina věnoval studiu mnoho desítek let a teprve na sklonku svého života vydal Románi Čib v nové, modernější úpravě, která vyšla ve dvou vydáních. Roku 1880 u Eduarda Grégra a o dva roky později znova u Fr. Urbánka. Ve své práci však neustal, a tak roku 1889 vychází nákladem knihkupectví Karla Šolce v Kutné Hoře jeho Slovník českocikánský a cikánskočeský, ke kterému jsou přidány též cikánskočeské pohádky a povídky. Leč na poslední stránce knihy čteme ve smutečním rámečku tento text: „U vysokém věku 63 let odhodlal se autor těchto „Cikánských povídek“, jakož i „Slovníku cikánského“ práce své vydati, a přispěl tím zajisté k poznání řeči té v kruzích literárních. Leč nedočkal se, aby poslední sešit z tiskařského lisu octl se v rukou jeho. Zemřel dne 21. srpna 1889 na faře ve Zlaté Olešnici, kde byl duchovním v každém ohledu příkladným. Čest budiž jeho památce!“
Slovník je prací skutečně velezajímavou. Uvedu jenom maličkost: Praha se cikánskou řečí řekne pchandlo fóros, což znamená zavřené město. Je to název spíše historický, jelikož brány opevnění velkých měst zůstávaly cikánům vždy uzavřeny. Pohádky a povídky jsou pak typickým odrazem cikánovy duše, prosté a citlivé. Kniha je zaučena ještě dvěma zajímavostmi. Proslovem v cikánské řeči, ke které pod čarou Ješina poznamenává: „Řeč tuto měl jsem při oddavkách cikánů 22. června 1884 v chrámu Páně olešnickém při veřejných službách Božích.“ Z toho je patrno, že P. Ješina nezabýval se jen studiem řeči, ale i soukromého života, chtěje tyto vřadit do společnosti lidské. K tomu ještě třeba poznamenat, že náboženství cikánů bylo zanedbanější více než u všech nevzdělaných starověkých národů dohromady. Druhou zajímavostí je pak Ješinův překlad modliteb „Otčenáš“, „Zdrávas“ a „Věřím v Boha“ do cikánského jazyka.
Pomalu dohasínají zvěsti o kočovném kmenu cikánů. Moderní doba naučila je přizpůsobovat se okolí a prostředí, a tak staletý pud divokosti a potulování pomalu mizí z jejich krve. Jsou dnes již většinou usazeni v nepohyblivých koloniích a věnují se občasným povoláním.

vop
Lid. Listy 14. XI. 1943