Demokracie rozdělila občany ČR do několika společenských vrstev a někteří z nich se stali i jejími oběťmi a rukojmími. Skutečným příkladem toho je už dnes velká masa lidí, které se říká sociálně nejslabší vrstva. V této vrstvě se bohužel nachází nejvíce Romů. Někteří se tam dostali vlastní vinou a některé tam dostaly statní instituce, jejich zákony a předpisy.

Většina Romů žije v holobytech a těmto již opuncovaným lidem jsou upíraná některá jejich práva a navíc ještě čelí diskriminaci a rasismu. Mnoho Romů je vystěhováno i z holobytů a ponecháno jen tak, napospas svému osudu a nad některými se už také stahují mraky. Zdá se, jako by si vrstvu sociálně nejslabších lidí pěstoval sám stát, roste tak rychle, že už "sklady" nestačí, a tak se naskýtá otázka: co s nimi? Ještě to není domyšlené, zatím však je nad míru jasné, že jak si kdo ustele, tak si i lehne. Lidé se ve své vlasti cítí být vyděděnci, žijí v blátě, v kalužích, v depresích, čelí psychickému nátlaku, nevěří státu, režimu a už ani sobě. Žijí v trvalém neúspěchu, zklamání, zoufalství a ztrácejí naději na lepší život. Jako by žili v lágrech, ze kterých není návratu. Důsledky toho jsou obrovské pro ně samotné i pro stát. Přitom to nejsou lidi o nic horší než ti ostatní; ví o čem mluví, co chtějí a jsou to oni, kdo poukazují na nedostatky a negativní stránky demokracie. Jen je třeba jim naslouchat a dát jim šanci vrátit se zpět a začlenit se. Stát se právoplatnými občany ku prospěchu svému i ku prospěchu státu. Přímým důkazem toho je třeba kauza bratrů Gorolových, kteří bydlí slušně řečeno v unimobuňkách v Rousínově, nedaleko Vyškova. Ve skutečnosti to už nejsou ani unimobuňky, ani sklady, ani chlévky, jen připomínají někdejší boudy. Nemyslím si, že tato kauza je z právního hlediska naprosto regulérní a čistá. Ale dejme tomu, že ano, však se o ní dá přemýšlet i jednoduše, ale zato logicky – kdyby starosta Kučerova nenechal zbourat Gorolovým dům, měli by se sourozenci kam vrátit.

Gejza Horváth