Každým rokem se snažím vypadnout a vykašlat se na všecko aspoň na ty dva prázdninové měsíce. Chci na všechno zapomenout, věnovat se svým vnučkám a užít si je. Vnuček si opravdu užiju, že mi to stačí na celý další rok. Jsou milé, ale jsou to „roštěnky“, jak je nazývám pro jejich neustálé rošťárny v prostředí chalupy, kterou jsme horko těžko dostavěli v divukrásné přírodě pod Králickým Sněžníkem. Za další rok na jejich rošťárny zapomenu a opět se těším, že si jich o prázdninách užiju.

Taky si myslím, že zapomenu na politiku, její dobré i špatné stránky. Dělám chybu, že si každý den kupuju troje noviny, taková profesionální deformace – a chtě nechtě tu politiku sleduju.
Prázdniny jsou v srpnu, a tak mne i 21. srpen zastihne tady, a já se znovu trápím a vztekám. Je to trochu (o hodně) lepší než před těmi 35 léty, kdy to pro mne, moje blízké a tisíce dalších lidí bylo traumatem obrovským a skoro nepřekonatelným, a o to horším, že postupem času se ztrácela jakákoliv naděje na lepší časy. Nečekaně přišly – i za to buďme rádi, i když se leccos nevyvedlo, jak jsme si představovali.
A tak teď pro útěchu píši tento fejeton, zatímco pod okny slyším cválat svoji jedenáctiletou vnučku na hřebci místního sedláka. Další dvě malé vnučky se máchají v horském potoku a babička je peskuje a nadává jim do nezvedených děcek v obavě, aby nenastydly, zatímco jejich mámy relaxují v houpací síti pod mohutným smrkem, aniž by se jakkoliv znepokojovaly rozpory mezi babičkou a svými dcerami.
Sedím u počítače, něco na něm klapu, při tom koukám na protější svahy Ulrychu (bylo to tu vše vesměs obsazeno Němci) a říkám si: „Mohlo by být hůř!“ Idyla s kávou a právě upečeným koláčem s borůvkami v pozdním odpoledni mi dává za pravdu.
Nejvíce mi však za pravdu dává oněch 35 uplynulých let a s ními i jisté smíření, dané věkem a během událostí, na něž máme jen nepatrný vliv.

Karel oswald