Pavel Tigrid zemřel nedávno ve svém pařížském bytě ve věku 86 let. Zasáhlo mě to velmi.
Měl jsem to zvláštní štěstí (a pokládal ho i za poctu), že jsem po určitý čas měl možnost spolupracovat s Pavlem Tigridem a oceňovat jeho jednání, reakce, úžasný smysl pro zvláštní humor a moudrost, tak říkajíc v reálu.

Pavel Tigrid byl po založení Českoněmeckého fondu budoucnosti jedním ze dvou předsedů Koordinační rady tohoto fondu a já byl jedním ze 20 členů rady z české strany. Byl to politický orgán a Pavel Tigrid tu plnil roli politika, styčného orgánu s politiky na německé straně. Nešlo o nic menšího, než pokoušet se o nápravu léty nahromaděných nedorozumění a chyb v českoněmeckých vztazích. Plnil tu roli úžasně moudře a já ho obdivoval, protože ta role nebyla vůbec snadná a jednoznačná. Bylo složité a vyžadovalo značnou míru odvahy, obratnosti, ale i důrazu překonávat určité projevy české malosti a ukřivděnosti, zejména ze strany některých členů Koordinační rady, jimiž byli též poslanci parlamentu z ODS i ČSSD, kteří nehodlali připustit jakékoliv pochybení české strany v souvislosti s odsunem Němců. S odstupem času teprve oceňuji vytrvalost a důraz Pavla Tigrida v této při, protože sám jsem zhnusen nad tou malostí a přišlápnutostí téměř rezignoval.
Romové by měli vědět, že Pavel Tigrid byl jejich velký přítel. Fond budoucnosti se mimo jiné zasloužil o odškodnění obětí nacistické zvůle, tedy i Romů. Tento fond také vynaložil obrovské finanční prostředky na projekty podporující integraci Romů do společnosti. I to je, mimo jiné, zásluha Pavla Tigrida, o níž se v médiích nehovoří.
Pavla Tigrida jsem znal už drahnou dobu před tím, i když ne osobně. Přispěl jsem svojí trochou do činnosti, která byla možná nejzáslužnější v jeho mnohých počinech, totiž vydávání časopisu Svědectví, kam se mi podařilo protlačit také několik mých myšlenek a pozorování mezi léty 80 až 85 minulého století.
Pavel Tigrid byl člověk mimořádně lidský, upřímný a přátelský. Když jsem něco potřeboval, vždy mne přívětivě přijal, nejčastěji v tom zahradním domě na Pražském hradě, kde pobýval, když byl v Čechách a věnoval se mi. Někdy to bylo i při láhvi francouzského vína: „Právě jsem přijel, jistě nepohrdnete skleničkou lehkého vína,“ říkal úvodem.
Škoda toho člověka, že už tu není! Politici, jak mají ve zvyku při takových příležitostech ronit krokodýlí slzy a volit vzletná slova, by si měli z něho vzít především příklad. Zatím to vypadá, že bychom po nich chtěli příliš mnoho.

Karel Holomek