Velkou odezvu mezi lidmi má realizace Programu nulové tolerance, který přijalo město Slaný rozhodnutím svého zastupitelstva. Protože z programu vyplývají velice závažné důsledky pro některé občany, situací se musel zabývat ombudsman prostřednictvím své zástupkyně Anny Šabatové.

Obsah ombudsmanovy zprávy z místního šetření je hodnocen rozdílně a objevila se dokonce taková reakce, která účast ombudsmana odmítá. Představitelé města se hájí tím, že program je pouze jejich snahou o to, aby byly dodržovány základní demokratické a právní normy.
Jednání s představiteli města Slaného na toto téma je prý velmi obtížné pro každého, kdo se o to pokusí. A tak jsem se do Slaného vypravil s několika přáteli. Starosta i jeho podřízení se k nám chovali s profesionální slušností, ale naprosto byrokraticky. Strohost, ostražitost při volbě každičkého slova, chladná kalkulace a předem promyšlený postup. To byl průběh jednání v délce zhruba deseti minut, které nám starosta věnoval. Pak jsme se odebrali do části města zvané Mexiko. V domě čp. 392 v Ouvalově ulici, který vypadá velice zchátrale, je ubytován velký počet „sociálně slabých občanů“, většinou Romů. Podle tvrzení představitelů Slaného jednají s každým stejně, „bez ohledu zda se jedná o Čecha, Roma či Eskymáka“. Nicméně situace „sociálně slabých rodin“ (rozuměj romských) je tady zoufalá a zřejmě to bude ještě horší, protože hrozí, že děti z vystěhovaných rodin budou rodičům odebrány k umístění do ústavní péče. Představitelé města v nažehlených košilích a s kravatami postupují vůči nim absolutně chladnokrevně a s takovým cynismem, až z toho běhá mráz po zádech. Můžeme dospět k poznání, že se jedná o promyšlený politický kalkul, jehož cílem je získat politické body a podporu veřejnosti. Chudáci ze slánského Mexika se do tohoto kalkulu zřejmě hodí nejlépe. Jejich nevědomost a neznalost je snadno zneužitelná a bezbrannost téměř absolutní. Použít proti nim dobře znějící populistické fráze je tak snadné, jako namazat si chleba máslem. Poukázat na to, že pokud někdo hodlá vědomě a trvale porušovat pravidla společnosti, použijí se proti němu všechny zákonné prostředky, je argumentace, která se líbí. Tvrzení o tom, že se ve Slaném snaží pomáhat sociálně slabým občanům dle možností města v míře, která je v tomto státě obvyklá, zní taky dobře. Když se k tomu ještě dodá, že taková snaha o pomoc je poskytována pouze těm, kdo pomoc skutečně potřebují a nezneužívají ji, tak to už zní skutečně efektně. Jenže ve srovnání s realitou v Ouvalově ulici čp. 392, jehož vlastníkem je město Slaný, mají jeho obyvatelé jako jediný zdroj vody turecký záchod. Inu, ve Slaném se lidskost nepěstuje.

Ondřej Giňa