Souzení smutné i veselé
Dr. Hynek Bulin
Nevím, jak jsem k tomu přišel, že jsem se stal útočištěm všem cikánům, kteří se na svých bludných a často křivých cestách dostali do styku se spravedlností; byl pro ně vždycky nepříjemný. Tak ke mně našli cestu i cikáni z Perpignanu v jižní Francii, když upadli v podezření, že cestou po pražské silnici mezi Brněnskými Ivanovicemi a Řečkovicemi formanovi, jenž se před nimi do prudkého kopce plazil, něco ukradli. Nebylo proti nim opravdu žádného důkazu; byli také osvobozeni. Jejich prošedivělý stařešina děkoval za to soudu s hlubokou poklonou a s nábožným přáním: Dieu benisse les juges – Bůh žehnej soudcům!

Do Brna měli nejblíž členové rodiny Danielů; ta udržovala stálé styky s rodem Bystřických, Růžičků i Holomků, a tu a tam přicházeli i příslušníci jiných rodin. Nikdy nepřišel jen jeden, již od rána sedávalo jich pět, šest na schodech vedoucích ke mně do kanceláře a důrazně se přeptávali, esli sú doma ten Bulínek. Svůj případ mně nelíčil jen obviněný cikán sám; mluvili všichni najednou přes to, že jeden na druhého hněvivě vyvaloval oči křiče důrazně: Cit, vaš mro Dvel – mlč pro Boha! Z lidí se cikán bál nejvíc četníka – ten, šelengéro – byl mu zosobněním všeho zlého. Ale ještě více než četníka bojí se velikého zlého psa (báro mižech džukel); to je pro ně vrchol autority. Poněvadž se dříve soudci u trestního soudu málo střídali, znali cikáni jejich trestní sazby a odhadovali skoro spolehlivě, kdo vyfasuje jen nějaký týden (kurke) nebo koho stihne bári prcháji but čon (velký trest mnoha měsíců).
Cikán Bystřický z Kř. chodíval k soudu vždycky s bičem s ozdobnou dlouhou násadkou a s pestrým třapcem na řemínku; to na důkaz, že se netoulá a že je poctivý koňský handlíř. Ale i v té „poctivé“ živnosti měl Bystřický někdy smůlu a na některý obchod doplácel svobodou. V jednom takovém neštěstí jsem ho hájil; vyšel šťastně se dvěma měsíci. Přijal vděčně a chtěl jen odklad na šest neděl. Ale to je u cikána nebezpečné dobrodiní: hledejte ho pak ve světě, aby si přišel odseděl svou povinnost. Přimlouval jsem se, aby mu odklad povolili; poukazoval jsem na skutečnost, že bydlí trvale v Kř. a že tam má dokonce chalupu. Předseda senátu se obrátil na cikána s otázkou, jaké má číslo „Chalupu, prosím, mám, ale číslo nemám!“ To bylo ovšem chyba! Ale dobromyslný předseda, rada dr. Gr. Mu přispěl na pomoc: „no, je to asi tak: má ji někde za dědinou v břehu a na to čísla nedostal.“ A senát odklad povolil; Bystřický odcházel s patrným uspokojením. Ale slovu dostál: do šesti neděl se poctivě u správy věznice hlásil, že trest nastupuje.
Rozmarnou příhodu zažil s rodinou Bystřických nově vysvě cený kněz, slavkovský rodák P. Lauč. Narodil se jim nadějný čávo (chlapec) a ve Slavkově měly býti křtiny. Farář pověřil tím úkolem nového spolubratra, a tak P. Lauč chlapečka pokřtil, když se za něho kmotr odřekl satanáše i všech skutků jeho. A šťastný otec obrátil se z vděčnosti na křtitele s uctivou prosbou: „Velebný pane, třikrát jich pěkně prosím, aby se za nás nestyděli a šli ty křtiny s námi do hospody zapít.“ Dobrý P. Lauč pozvání přijal. A pocta byla velkolepá: Otec hostil účastníky skvěle a o jídlo ani o víno nebylo nouze. Tak ubíhala hodina za hodinou; P. Lauč seděl, až zůstal za stolem sedět sám: cikáni se pomalu všichni bez rozloučení vytratili. Když nikdo z nich nepřicházel, ptal se křestní host hostinského, kde jsou hostitelé. „Ti jsou již všichni pryč,“ ohlásil hostinský. „A zaplatili?“ tázal se P. Lauč tuše nehodu. „Ale kdepak, ani šestky“ zněla další zpráva šenkýřova. A tak P. Lauč na svůj první výkon v duchovní správě hodně doplácel: celý cech za „štědrého“ hostitele otce Bystřického. P. Lauč příhody nepojímal tragicky; naopak rád ji vypravoval. Ale dověděl se o ní také šelengéro a ten ji posuzoval jako podvod; učinil o ní udání soudu a ten mínění četníkovo sdílel. Podvod byl v tom, že hostitel na cizí útraty objednal hostinu, které nechtěl zaplatiti.
Soudce dr. Sl. Nemohl býti hotov s cikánem Ištvanem. Ten byl na potulkách s nějakou tlupou cikánskou; její členové upadli v podezření, že ukradli nějaké peřiny a slepice, ale mimo Ištvána nebylo lze zjistiti, kdo ke tlupě patřil A Ištván se na zatracení zaklínal, že nikoho ze svých společníků nezná. Marně mu soudce vytýkal, že se přece už četníkům přiznal, že s tlupou chodil po několik neděl; Ištván zůstává při svém: „Na džánav – nevím!“
„Já soudím“ – snaží se soudce dokázati mu, že lže – „když s někým delší čas mluvím, že také vím, jak se jmenuje!“
„Ná, pane súdci, to by falešné súdili! Šak já s nima už hodně dlúho mluvím a co já vím, jak se oni menujú!“
Luhačovský cikán Václav byl na cikána řádný člověk; byl si patrně vědom, že v lázních se krásti nesmí, a tak proti němu nebylo v tomto směru stížnosti. Ale jednou se v nedaleké dědině ztratilo s plotu prádlo, které si hospodyně na něm sušila; poněvadž nedlouho před krádeží viděli na dědině Václava, bylo obecné přesvědčení, že prádlo sebral on. Soudce dr. K. vyslýchal řadu svědků; všichni souhlasili ve výpovědi, že prádlo nemohl vzíti nikdo jiný než Václav. Ten se nad takovými pomluvami vášnivě rozčiloval. Skákal svědkům do řeči, a marně mu soudce domlouval, že ve slušné společnosti může mluviti vždycky jen jeden. „Šak já mluvím, prosímich!“ dával mu Václav za pravdu. Když se soudce svědků tázal z čeho usuzují, že zlodějem prádla byl Václav, nemohl ani jeden říci spolehlivého důvodu; Václav všecky takové výpovědi doprovázel vítěznou poznámkou: „Aha ftáku zelený!“ Nakonec byl ovšem osvobozen; soudce to ohlásil cikánům srozumitelným výrokem: „Žeň, Vašku, jsi osvobozený!“ Ale Václav byl patrně tak přesvědčen, že cikán odsouzen býti musí, že udeřil mocně na stůl a protestoval: „Nejsu, prosímich!“ Ale v tom ho již soudní zřízenec z jednací síně vystrkoval.

22. červ. 1941
Lidové noviny
Připravilo Muzeum romské kultury