Nedávno jsem hovořila se známým, o kterém vím, že jako lesní inženýr jezdí často pracovně na Slovensko, a tak jsem se mu zmínila, že se chystáme vyjet s kolegou fotografem na reportáže na východní Slovensko. „V tom případě nesmíš vynechat Ulič. Je na hranici s Ukrajinou, asi 20 kilometrů za Sninou. Žijí tam výborní Romové. Velmi pracovití, postavili si zděné domy a také kostel. Uvidíš, že nebudeš zklamaná.“

Výborně, zajásala jsem v duchu. Teď ještě vědět, v jaké jsou církvi, abych se na rozhovor mohla důkladně připravit a sehnat na někoho kontakt. Co kdyby nás nechtěli přijat? Bylo by také dobré mít průvodce, který by nás uvedl do romských rodin. Nesehnali jsme však nikoho, a tak jsme se s jistými obavami vypravili do Uliče sami.
Obavy byly zcela zbytečné. Hned při příjezdu do Uliče jsme potkali skupinku romských žen s dětmi, které pásly u silnice kozy. K nim se připojili muži vracející se s pytli brambor z pole. A po chvíli další skupinka s žoky kukuřice. Vida, říkám si v duchu, můj známý měl pravdu, opravdu jsou tu Romové pracovití. Chtěli jsme si s nimi popovídat, ale dali nám zdvořile najevo, že mají před sebou ještě hodně práce, kterou chtějí stihnout. Byla totiž sobota, a v celé vesnici se horečně pracovalo. Máme prý přijet v neděli, kdy se odpočívá. Přesto se nám podařilo získat základní informace o jejich životě. Téměř všichni Romové mají v Uliči kořeny: vyrůstali tu jejich dědové, otcové. Dobrovolně by neodešli.
V Uliči je na 300 domů, nyní tady žije 250 Romů. Soužití s gadži je bez problémů. Dříve měli všichni práci v podniku Tvarona. Právě jemu děkují za to, že celá vesnice má vodovod a kanalizační síť. Po roce 1989 podnik zanikl a většina lidí přišla o práci, včetně Romů. Dnes nabízí pracovní příležitosti pouze místní státní statek (kde pracuje jedna Romka) a lesní závod (počet pracovních míst je omezen). Každý se proto snaží pomoci si sám, přilepšit si. Ze státní podpory zhruba 1400 Sk na dospělého a ze skrovných přídavků na děti nelze vyžít. Na políčku se dají vypěstovat brambory, kukuřice, zelenina. Potom je už možné chovat drůbež, kozy, prase.
V této souvislosti je dobré připomenout příhodu, kterou nám vyprávěl v Uliči Ján Surmaj, u kterého jsme byli na návštěvě. Starosta Repka jezdí na schůzky se starosty ostatních obcí sninského okresu. Jednou si jeho kolegové stěžovali na Romy ve svých obcích, jenom on nic. Dokonce řekl, že s Romy žádné problémy nemá, ale s gadži ano. Nikdo mu nechtěl věřit. Jeden pracovník okresního úřadu se chtěl přesvědčit, zda mluví pravdu. Když přijel na jaře do vsi, Romové byli na poli a sadili brambory. Muž chtěl volat policii, že vykopávají brambory, které tam předtím nasadili gadžové. Podezření bylo možná na místě, protože v mnoha vesnicích tak tomu je. Bílí ráno nasázeli brambory a Romové je večer vykopávali pro sebe na jídlo. Na Slovensku se tomu s jistou dávkou humoru říká „raketová odrůda“. V mnoha vesnicích se Slováci z toho důvodu bojí na pole sázet cokoliv. I to patří k obrazu Romů, chcemeli být spravedliví a nezaujatí. Dotyčnému dlouho trvalo, než uvěřil, že Romové opravdu brambory sázejí. Musel dát za pravdu starostovi.
Většina Romů v Uliči je věřící. Skupinka Svědků Jehovových si před nedávnem postavila modlitebnu, Sál království jí říkají. Pak jsou tady pravoslavní. Ti, co jsou bez vyznání, jsou v menšině. Navzájem se respektují, což je pro vzájemné soužití mezi nimi navzájem i s ostatními lidmi důležité.

Daniela Cincibusová
Foto: autorka