Ján Surmajovi z Uliče je kolem padesátky. Je ženatý, má dvě dcery. Narodil se a žije v nejvýchodnější části Slovenska. Celý život pracoval, nejdéle – třicet let – v místním podniku Tvarona. Tvaronu dokonce pomáhal stavět, protože předtím pracoval ve stavební firmě. Bylo to pro něho poučné, pochytil základy, takže pak nebyl problém, aby postavil vlastní dům.

Máte překrásný dům. Opravdu jste ho stavěl sám?
Hrubou stavbu ano, ale na odborné práce jsem si netroufl. Musel jsem si pozvat odborníky – elektrikáře, vodoinstalatéry, topenáře. Stavební zkušenosti jsem uplatnil i později, když jsme společně stavěli Sál království.

Co je to konkrétně?
Je to modlitebna církve Svědkové Jehovovi, jsem jejím členem už od roku 1971. Tato církev mne přivedla k poznání Pravdy a víra v Jehovu ovlivnila celý můj život i mé rodiny. Manželka uvěřila rok po mně. Oba jsme se dali slavnostně pokřtít. A od té doby žijeme v souladu s požadavky a zákonem Božího slova.

V čem se váš život změnil?
Především jsem se vzdal špatných návyků – kouření, pití alkoholu, které jsou u Romů běžné. Také jsem přestal chodit na zábavy. Byl jsem vyhledávaným muzikantem. Hrál jsem na kdejaký hudební nástroj, zvali mě na svatby, zábavy. Když jsem ale poznal Pravdu, pochopil jsem, že musím udělat změny ve svém životě a přestat hrát. Všechny hudební nástroje musely z domu. Nechtěl jsem se už pohybovat v prostředí, kde se pije, kouří. Písmo svaté nás učí, že musíme všechno staré vypustit z hlavy, abychom mohli svůj mozek naplnit Božím slovem. Od té doby studuji Písmo svaté a snažím se poznávat Boží pravdu. Nemůžete sedět na dvou židlích.

Zachoval jste si něco z toho, čemu se říká romipen? Řeč, tradici, život ve společenství ostatních Romů? Není vám líto, že jste se vzdal hudby? Vždyť to je také boží dar a boží dary bychom měli rozvíjet...
Řeč jsme si zachovali. U nás se mluví romsky, vaříme tradiční romská jídla, ale vše ostatní jsme podřídili poznané Pravdě. S ostatními Romy i gádži vycházíme dobře. Tady uvěřilo víc Romů, ve sboru je nás okolo 45. Přiznám se, že mi někdy přijde líto, že jsem se vzdal hraní. Začínám uvažovat, že se k tomu vrátím, protože již nehrozí nebezpečí, že bych sklouzl do špatných návyků. Víry v Jehovu se ale nevzdám. Pochopil jsem, že když o něco opravdu usilujeme, musíme se naučit umět se i něčeho vzdát. Kdybych to tehdy neudělal rázně, možná bych byl ještě dnes rozpolceným člověkem.

Daniela Cincibusová
Foto: autorka a Petr Axman