Jarmila Kotlárová je vedoucí Romského centra Terňipen ve Snině, již třetím rokem má na starosti organizaci celoslovenského festivalu Terňipen, vede stejnojmenný taneční a pěvecký soubor a překrásně zpívá. Je radost potkat se s tak všestranně nadanou ženou. Na festivalu dirigovala 70členný pěvecký sbor složený ze tří romských souborů a Pěveckého sboru učitelů z Humenného. A nejen to: stihla si zazpívat i sólo.

Jak se to stalo, že se vám podařilo dát dohromady tak velký sbor?
Hlavní myšlenkou festivalů, které připravuji, je tolerance mezi většinovou a menšinovou společností. Nemůžeme přece žít jedni bez druhých, vzájemně se vyhýbat. Musíme se potkávat, a pokud jsou nějaké problémy ve vzájemném soužití, musíme se naučit vše prokonzultovat. Tak vznikla myšlenka dát dohromady lidi, kteří rádi zpívají romské písně. A to je právě sbor učitelů. V tom čtyřhlase byla taková síla, že zasáhla všechny lidi v sále. Když už nemůžeme najít společnou řeč, chceme najít společnou píseň.

Čím se zabýváte? Kde pracujete?
Donedávna jsem pracovala na Okresním úřadě ve Snině jako romská poradkyně přednosty. Pak byla funkce zrušena, vše přešlo do pravomoci samosprávy a já jsem zůstala bez práce. Nyní jsem vedoucí komunitního centra ve Stakšíně. Žije tam okolo 300 Romů, z nich je 80 dětí školou povinných. Na jedné straně jsem šťastná, že se nám podařilo uvést centrum do provozu, na druhé straně jsem nešťastná, protože v říjnu nám končí grant, a já budu zase bez práce. S Romy ale nepřestanu pracovat. Je to srdeční záležitost, vždyť jsem jedna z nich. Kdysi jsem žila v romské osadě ve Stakšíně, tak k nim mám blízko. Když je mi ouvej, vracím se do naší osady a hned je mi líp. Mám tam hodně příbuzných.

Jaké máte vzdělání?
Vyučila jsem se chemickou laborantkou a před třemi lety jsem ukončila dálkové studium maturitou. Nyní studuji druhým rokem na Fakultě sociálních věd Univerzity Konstantina Filozofa ve Spišské Nové Vsi obor sociální práce, se zaměřením na romské obyvatelstvo. Je to docela legrační, protože studuji se svou dcerou a s manželem. Ten je na rozdíl od nás již v pátém ročníku a letos bude končit. V současné době pracuje u Městské policie ve Snině.

Všimla jsem si, že máte mezi představiteli Sniny velmi pěkné postavení a že si vás zjevně považují. Proč vám nepomohou sehnat práci?
Možná, že to dobře dopadne. Pan primátor touží mít u sebe někoho, kdo mu bude pomáhat řešit romskou problematiku. Určitá naděje je. Až ukončím vysokou školu, budu se snažit najít si odpovídající místo. Jsem už taková. Vyhodíli mě dveřmi, vlezu oknem, ale odbýt se nenechám.

Romové si vás velmi váží, to je zjevné. Čím jste si získala takové výlučné postavení?
Moji rodiče byli stateční a dobří lidé. Vyšlapali mně cestičku. Tatínek se může každému podívat zpříma do očí; 45 let poctivě pracoval v jednom podniku. Postavil pěkný dům. Naše rodina byla vážená, a to se přeneslo i na nás, na děti.

Kolik máte dětí?
Tři. Vysokou školu studuji s tou nejstarší – s Jarmilou (19 let). Zuzka je na střední škole a dělá obor celní deklarant. Později by chtěla studovat práva nebo veterinární fakultu. Miluje koně. Nejmladšímu Dušanovi je 12 let a je žákem základní školy. Mám z něj velkou radost, je velmi nadaný.

Ve Stakšíně mají Romové pěkné zděné domy. S ostatními osadami se to nedá srovnat…
Naši Romové měli štěstí. Za minulého režimu všichni pracovali ve velkém závodě Vihorlat Snina. Zvykli si na práci, vedlo se jim dobře a začali si stavět nové domy. Když začal jeden, začal i druhý, nikdo nechtěl zůstat pozadu. Oproti Romům z osad, kde žijí v chatrčích, mají naši velký předstih. Dnes by těžko mohli stavět. I když jsou bez práce, snaží se ji hledat a dokáží si vždy něco vydělat. Někteří začali podnikat. Mít dobrého souseda je velké štěstí, můžete si z něho vzít příklad a napodobit ho. My Romové potřebujeme romské vzory. Z osady si pamatuji, že když začala jedna rodina malovat byt, za týden malovali i u sousedů. U žen to platí v udržování pořádku.

Daniela Cincibusová
Foto: Petr Axman