„Nezaměstnanost neznamená být líný a pohodlně si užívat krásných dnů na úkor druhých.“ (Jindra BollaMládková)
Nezaměstnanost je v dnešní době fenomén, který nás provází takřka na každém kroku. Byť se nás nemusí přímo dotýkat. Jak nasvědčují statistiky od roku 1989, jež mají vzestupnou tendenci, je zřejmé, že počet nezaměstnaných v ČR bude stoupat. Koncem srpna 2003 bylo u nás na 525 000 nezaměstnaných. Roční vzrůst nezaměstnanosti činí půl procenta. Přiznejme si, že Romy tento problém souží v mnohem větší míře než Neromy.

Již dlouho přemýšlím o tom, jaké to je nemít práci. I z tohoto důvodu mě zaujal článek Nezaměstnanost je načasovaný dynamit (časopis Psychologie Dnes, č. 10/2001). Přestože autorka, psycholožka, zabývající se problematikou nezaměstnanosti a psychických důsledků, článek publikovala v roce 2001, ráda bych vás seznámila s cennými myšlenkami.
V české společnosti byl člověk tradičně „hlavně tím, čím bylo jeho povolání“. I proto v ní panuje podle autorky plno předsudků a stereotypů vůči nezaměstnaným. Ztráta zaměstnání je kromě ztráty společenského postavení a výdělku i ztrátou vlastní sebehodnoty. Nezaměstnaný člověk rovněž přichází o svou pozici v rodině, pro níž představuje stud a hanbu. Tyto pocity se přenášejí i na ostatní rodinné příslušníky, zejména na děti a vytváří se začarovaný kruh, z něhož je velice náročné najít cestu ven.
Podle autorky nezaměstnaní dále podléhají pocitu ponížení, bezpráví a poškození. Při dlouhodobé nezaměstnanosti „se dostavuje strach, poruchy spaní, nervozita, pocit prázdna a nesmyslnosti, jakož i deprese“, které doprovázejí smutek, negativismus, bezvýchodnost, pasivita a vážné poruchy motivace, jež nezaměstnanému znemožňují další snahy o získání práce. Poruchy osobnosti mnohdy vyúsťují v paranoiu a schizofrenii. Začarovaný kruh tak nabývá na intenzitě: „Na jedné straně nezaměstnaní potřebují práci, a na druhé straně nejsou po dlouhodobé nezaměstnanosti schopni si z vlastní iniciativy tuto práci najít.“ Pasivita nezaměstnaných se někdy vykládá jako lenost či nedostatek odhodlání a vytrvalosti. Většina pracujících si však neuvědomuje, že nezaměstnaní se o svých problémech stydí mluvit už proto, že by mohli být a priori pokládáni za líné.
Poznatky autorky vycházejí z mnoha vědeckých výzkumů. Ve svém článku dochází k tomuto závěru: „Nezaměstnanost se tak z problému jednotlivce a nežádoucího životního stylu stává načasovaným dynamitem a politicky velice nebezpečným faktorem.(...) Není jen psychologickým problémem jedince a jeho rodiny, [...] je také problémem hospodářským a politickým, a proto nesmí být brána na lehkou váhu.“

Jana Kabeláčová