Když na začátku července přišli zástupci Světové banky během konference v Budapešti s tvrzením, že ještě nikdy v moderní historii na tom východoevropští Romové nebyli tak špatně jako teď, říkala česká delegace: To se nás netýká. My tady přece nemáme žádné nelegální romské slumy, do kterých by bylo potřeba zavádět elektřinu a pitnou vodu. Romové u nás nejsou tak chudí jako třeba na Slovensku a my ještě na řešení jejich potíží sypeme ze státního rozpočtu hromady peněz – letos to dělá přes sto milionů korun.

Nicméně jiná konference o rasismu a diskriminaci, která teď skončila ve Vídni, tuto iluzi smazala. Česká republika zde za svůj vztah k romské menšině schytala tvrdou kritiku. Tím vyvstala otázka: Když tedy dáváme na „romský problém“ tolik peněz, proč se jejich situace nelepší? Kdo vlastně ten balík rozděluje a kam ty miliony jdou?

Zdvojnásobte ministerstva
Sto milionů korun (zhruba pětina rozpočtu Národního divadla), které stát letos věnuje na řešení romské problematiky, je o třicet procent více, než co stejná agenda stála veřejnou kasu loni. Na řešení problémů tížících romskou menšinu to však zjevně nestačí. Distribuce peněz je navíc chaotická.
Třicet milionů rozděluje ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci programu proti sociálnímu vyloučení Romů. Sociálním vyloučením se myslí chronická nezaměstnanost, špatný přístup ke vzdělání a k úřadům a zanedbaná lékařská péče romské komunity. Peníze jsou většinou určeny pro různé malé nevládní organizace, které Romům pomáhají přímo v terénu (například s přístupem na úřady, výchovou dětí, sháněním práce atd.). Stejnou částku letos rozdělila krajům také Rada vlády pro záležitosti romské komunity. „Například společnost Člověk v tísni dostala z těchto peněz dva miliony korun převážně na práci s Romy v terénu,“ říká vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. Další miliony rozděluje například ministerstvo kultury na romské časopisy a ministerstvo školství romským pedagogickým pomocníkům, a také jako stipendia pro romské středoškoláky.
„Peníze sice rostou, ale chybí jejich koordinované využití. Nestačí mít jen dobré pedagogické asistenty pro romské děti nebo stipendia. Musíte také zajistit, aby se ty děti měly kde doma učit – tedy vyřešit otázku bydlení, respektive chudoby,“ říká Roman Kryštof, do letošního dubna šéf kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity (jeho nástupce je zrovna pracovně mimo republiku). Ve snaze dát věcem řád a větší smysl, připravil Kryštof ještě ve funkci projekt zvláštní Agentury pro boj se sociálním vyloučením Romů a jejich chudobou. Inspiroval se přitom obdobnou institucí, která už léta s úspěchem funguje ve Španělsku a koordinuje vynakládání prostředků z jednotlivých vládních resortů, provádí terénní sociální práce a také žádá o peníze ze sociálních fondů Evropské unie. „Její česká obdoba by zahrnovala terénní pracovníky a analytický tým, který by měl přehled o celkové situaci v republice, znal svou klientelu a vyhodnocoval její potřeby,“ vysvětluje Krištof.

Jen pod tlakem ostudy
Kryštofův návrh dostala vláda na stůl loni v listopadu. „Kabinet tehdy namítl, zda úlohu agentury nemohou zastávat i stávající instituce a mechanismy včetně Rady,“ vzpomíná zmocněnec Jařab. „V našem návrhu totiž bohužel chyběla studie proveditelnosti projektu. Tu nyní vypracováváme a nový návrh předložíme ještě do konce roku.“
Všechno ale závisí na politické vůli. Zatím to vypadá, že změny přicházejí pouze v období krizí, když hrozí mezinárodní ostuda. Tak tomu bylo například i loni v létě, kdy se Romové pokoušeli emigrovat do Británie a jiných zemí. Pod tlakem ostudy vláda rozhodla o uvolnění již zmíněných třiceti milionů. „Když však krize polevila, řešení romských záležitostí nepůsobilo již tak naléhavě,“ říká Jařab. To se pak odrazilo v zamítnutí Kryštofova projektu. Vytvoření agentury se vláda ovšem stejně nevyhne. Podle Jařaba se moderní evropská politika ubírá směrem k vytváření pružných manažerských institucí právě tohoto typu. „U nás velmi často slyšíte, že nemusíme zakládat něco nového, ale posílit nějaké ministerstvo. Zdvojnásobení lidí na ministerstvech však není dobrá strategie. Tak posunu v terénu u potřebných asi nedosáhneme.“

Jaroslav Pašmik
týdeník Respekt č. 38/2003