PhDr. Jana Horváthová (36) nastoupila do funkce ředitelky Muzea romské kultury v Brně 1. října 2003. Doposud tam působila jako vedoucí odborných pracovníků a zástupkyně ředitelky. Při nástupu do funkce jsme s ní hovořili o změnách v profesionálním i osobním životě a vizích budoucnosti muzea.

Jaký je to pocit, stát ředitelkou instituce, kterou jste před 13 lety zakládala? Zažíváte pocity radosti nebo ještě něco jiného?
Pocity radosti neprožívám vůbec, ale upřímně řečeno, ani jsem je neočekávala. Pokud bych to chtěla, mohla jsem muzeum vést již od jeho založení, ale tímto směrem moje ambice nesměřovaly. Navíc jsem se chtěla hodně učit od zkušenějších, těšila jsem se na šéfa – osobnost, která mi bude mít co dát. Já jsem se vždycky chtěla věnovat spíš odborné práci, ne organizování lidí. Jenže když práce v muzeu vázla právě na špatné organizaci, musela jsem předčasně odejít z mateřské dovolené a jako šanci na zlepšení jsem pak viděla svoji účast v konkurzu. Mimochodem konkurz na ředitele hodně lidí v muzeu i mimo ně očekávalo už mnohem, mnohem dřív. Pozice ředitelky pro mě neznamená žádnou výhru, beru ji jako nutnou oběť. Od počátku jsem se cítila zodpovědná za osud této instituce. Nikdy nezapomenu, kolik úsilí stálo vydupat muzeum z ničeho, a to nemyslím jen jeho problematické založení, ale hlavně budování sbírkového fondu. Ale nechci popírat ani jisté zásluhy předchozí ředitelky.

Jaká je vaše vize činnosti Muzea romské kultury v nejbližší budoucnosti a v delší perspektivě?
Prioritou je vybudování stálé výstavy, na kterou teď chybí ještě větší díl financí. Přesto uděláme vše proto, aby někdy v příštím roce mohla být otevřena expozice a s ní i celé muzeum. Vedle toho nesmí usnout sbírkotvorná ani výzkumná činnost. Ale co bych chtěla hlavně změnit: aby muzeum v očích Romů nebylo něco jako „mrtvý brouk“, těžko pochopitelný a těžko přístupný objekt. Chci muzeum otevřít Romům a hlavně dětem – nejdřív právě těm z ulice Bratislavské a přilehlého okolí. A pak chci spolupracovat se všemi aktivními romskými organizacemi ve městě. Představují velký potenciál, vždyť nás pojí tak blízké cíle. Toho se dosud moc nevyužívalo.

Romové i ostatní návštěvníci muzeí už netrpělivě čekají na otevření stálé expozice a to, jak se zdá, je stále v nedohlednu. Proč tomu tak je?
Nechci se pouštět do hledání viníků. Já dělám na expozici naplno od září 2002, kdy jsem se vrátila z mateřské. Tehdy se teprve začal dávat dohromady scénář. Dnes je již skoro hotový, jen se ještě stále „vycizelovává“. Podle scénáře se začalo v prostorách expozice již stavět, ale jak už jsem naznačila, nyní nejsou peníze na pokračování, takže musíme shánět dál.

Jak hodláte akademickou činnost Muzea přiblížit obyčejným Romům?
Expozice, kterou připravujeme, by neměla být akademická, ale přístupná nejširším vrstvám. Doufám, že Romové si v ní najdou pádné opodstatnění pro svoji národní hrdost, to je také jeden z našich cílů. Ale nevíme ještě všechno, hlavně se budeme hodně ptát, co v expozici lidem chybí. To děláme už teď, je ale fakt, že názory se někdy diametrálně různí. Vždyť i jednotliví Romové se od sebe mnohdy výrazně liší.

Jaké budou vaše první kroky po nástupu do funkce ředitelky?
Chci zavést jistý řád do naší práce. Patrně budu „nepříjemně“ přísná, ale myslím, že je třeba jasně vymezit mantinely, anarchie nakonec unaví a obtěžuje i rozené lenivce. Pak se chci zaměřit hodně na návrat k výzkumné činnosti, dostat všechny odborné pracovníky do terénu mezi Romy. To by měl být základ naší práce.

Máte dvě dcery a manžela, který vám asi kvůli svému náročnému povolání v domácnosti příliš nepomůže. Jak to hodláte zvládat?
Jsem typ člověka, který když něco dělá, tak poněkud hnidopišsky, nemám ráda odfláknutou práci. Vzhledem k tomu jsem už i dříve – jako vedoucí odborných pracovníků – byla trochu umanutá a dělala víc, než bylo v popisu mé práce. Chybějící čas jsem nacházela právě na úkor rodiny. To jistě není dobré a spíš se za to můžu stydět, nicméně tak to bude asi i nadále. Musím však říct, že nacházím velkou pomoc ze strany své rodiny – obou babiček a považte! I obou dědečků. Všichni se střídají při pomoci s dětmi. Nejvíc si cením tolerance svého manžela, která není běžná ani v neromských svazcích. Tady je vidět, že na etniku a tradicích tolik nezáleží jako na lásce, inteligenci i schopnosti empatie. Ale zpět k vaší otázce. Zvažuji možnost, že oslovím úklidovou agenturu, protože špína a nepořádek se mi hnusí. Jenže když přijdu z práce a dám děti spát, vždycky je co dělat na počítači, úklid si nechávám až na chvíle odpočinku.

Nebylo by vám lépe, kdybyste měla lukrativnější zaměstnání, například v televizi?
Určitě by to bylo pohodlnější, jenže už před odchodem na druhou mateřskou, kdy jsem na částečný úvazek v televizi dělala a dostala nabídku nastoupit na celý úvazek, jsem se musela rozhodovat. Ačkoliv práce v televizi mě bavila a byla nesrovnatelně lépe placená, přesto jsem muzeum neopustila. Zatím u nás není moc velký okruh lidí, kteří mohou v takové instituci pracovat, kdežto v televizi jsem byla mnohem lépe zastupitelná.

Jaké jsou vaše zájmy, ať už profesionální či pro volný čas?
Profesionální souvisejí s prací v muzeu, ty jsou jasné. Jinak miluju pohyb, je to moje droga. Pravidelně cvičím aerobik, lyžuju, dřív jsem běhala, teď hrozně ráda chodím na túry, na výlety do lesa i za kulturou. Doufám, že budu mít ještě někdy příležitost zahrát si divadlo; v mládí jsem ochotničila a touhu hrát v sobě cítím dodnes. Taky mám ráda poezii, po té ale sáhnu spíš ve chvílích melancholie jako po léku. Nejraději trávím čas se svými dětmi.

Kdo bude provádět výzkumy a práci v terénu místo vás?
Byla by asi chyba, kdyby člověk mého typu zcela zanechal odborné práce. Naopak ji chci vést, předat mladším kolegům zkušenosti. Věřím, že časem se mi podaří najít člověka, který za mě převezme hlavní díl organizační a manažerské práce. Já se pak budu moci věnovat právě odbornému vedení muzea, z něhož by se postupně měl stát Institut romistických studií. Vedle klasických muzejních činností by se více zaměřil právě na výzkum.

Muzeum se má stát v dohledné době státní institucí. Jaký přínos a důsledky bude mít tato transformace pro Romy – bude pro ně znamenat výhody, či nevýhody?
Prostě jiná perspektiva není. Jako občanské sdružení nebo obecně prospěšná společnost nemáme šanci získat finance ani na provoz stávající muzejní budovy.

Čím se cítíte být víc: Češkou či Romkou, a jak se s tím vypořádáváte? Vnímáte tyto společenské „nálepky“? Pokud ano, není to pro vás schizofrenní situace? Stalo se vám někdy, že jste byla jako Romka diskriminována?
Těžko říct, čím se cítím víc, prostě nedá se to oddělit, ani bez jedné části bych to nebyla já. Samozřejmě diskriminaci jsem zažila, ale častěji než to, že mě nepustí do hospody, cítím takové ty postranní pohledy, nedůvěru, někdy i opovržení. Ale už jsem si zvykla, že všude musím a priori dokazovat svoji cenu a všude se musím hlídat, abych se chovala vzorně. To zpravidla dělá každý Rom, který nechce mít problémy a chce být tzv. za dobrého Roma. Cítím to denně v obchodech, na úřadech, v tramvaji. Jako horší však vidím variantu, když ve mně Romku nepoznají a např. úředníci na úřadě si přede mnou ulevují na adresu „cigošů“. To je mi dost nepříjemné. Člověku se vždycky nechce začínat přednášet o tom, co může každý udělat pro lepší soužití.

Jana Kabeláčová
Foto: autorka