Nic jiného nám opravdu někdy nezbývá. Okolnost, že naši soudcové jsou nezávislí a odpovídají se pouze svému svědomí a zákonu, ovšem neznamená, že nejsou kritizovatelní a odsouzeníhodní. Už je těch soudcovských selhání trochu příliš. Snad tomu nový pan ministr Čermák učiní přítrž, jisti si ovšem být nemůžeme.
Ovšemže mám na mysli případ známého recidivisty a násilníka Jaroslava Brože v západních Čechách.

Přepadl s ozbrojenou skupinou o třetím zářijovém víkendu, čistě z plezíru, romskou svatbu a ženich skončil s rozbitou hlavou v nemocnici. Karlovarský soudce Tomáš Mahr – a jeho jméno si dobře zapamatujme – neposlal Brože do vazby a to i přesto, že Brož stál za podobné delikty před soudem již čtyřikrát.
„V podstatě jsem neshledal žádné důkazy svědčící konkrétně proti útočníkům. Nemohu rozhodovat na základě toho, kdo je mi sympatický nebo ne.“
Toto rozhodnutí je tak skandálně hanebné a zcela evidentně odporující možnostem, které soudci zákon dává, že si je právě nelze vysvětlit jinak než tím, že panu soudci je Brož mimořádně sympatický.
Dovolím si uvést jiné příklady, kam taková selhání mohou vést a kam skutečně vedla:
Vražda Roma Absolona ve Svitavách byla umožněna vrahovi Pechancovi tím, že ho policisté ve Svitavách nechali volně pobíhat, ačkoliv bylo dosti důvodů k tomu, aby seděl v té době za katrem.
Soudkyně Radmíra Veselá v Uherském Hradišti zase úspěšně prodlužovala nejméně pět let projednávání zločinů Grebeníčka seniora, známého pod přezdívkou Mlátička, až zemřel. Bývalý bachař měl na svědomí zlotřilé týrání disidentů. Tato soudkyně je dalším příkladem selhání soudní instituce a naprosté absence jakéhokoliv svědomí, s nímž by se měla radit.
Vzpomínáte na brněnského soudce, který ve svém verdiktu nařídil studentům, aby se omluvili bývalému komunistickému děkanovi Snášelovi za to, že se choval jako kat? Ten soudce se jmenoval Dušan Schinzel.
Ta jména uvádím záměrně. Jsou totiž synonymy selhání naší justice. Mohli bychom jich uvést daleko více. Ale na všech těch rozhodnutích má podíl nepochybně i lidské selhání, něco pochybného, co je zakotveno v osobnosti soudce: předsudky, mindráky a ovšem často i nedokonalá práce vyšetřující policie a státního zástupce, kteří připravují podklady pro soudní rozhodnutí.
Lidského činitele u soudců nelze eliminovat pouhým konstatováním, že rozhodují podle zákona, nikoli podle zdravého rozumu. Jen lepšími zákony se naše justice nenapraví. Hodně asi záleží na pečlivém výběru soudců. Kritériem by neměla být jen vysoká profesionalita, nýbrž i morálka. Jak toho však dosáhnout, když soudců je takový nedostatek? Musíme brát za vděk i těmi, kteří nestojí za nic. Některé jsem právě jmenoval.
Ještě si asi počkáme na rozsudky, které by se více blížily spravedlnosti v souladu s dobrými mravy.

Karel holomek