Na pozvání několika romských rodin a zejména rodiny Lydie Balogové jsem navštívil Českou Lípu, seznámil se s podmínkami života tamních Romů a vyslechl jejich názory.
Vesměs tam Romové žijí v části zvané Parlament – vlastně nevím, proč. Ale když jsem se zeptal na cestu, kde tu čtvrť mohu najít, každý mi to bez problémů vysvětlil.

Tato čtvrť neoplývá zvlášť skvělými podmínkami pro život, ale místními Romy je přijímána dobře. Jsou a byli zde spokojeni. Teď však je vystěhovávají do holobytů z důvodů obecně platných asi pro všechna města.
Většina vystěhovaných však raději přejde k příbuzným v téže čtvrti Parlamentu do stísněných podmínek, než by přijala život v holobytu. Ani se jim nedivím.
To je ten holobyt, o němž se dosti píše v souvislosti s úplavicí a karanténou. Rodiny i s několika členy bydlí v buňkách a rozměru asi osm metrů čtverečních. Když tam umístí dvě postele, už si nemají kam stoupnout, mohou jen sedět nebo ležet. Zhruba pro 30 lidí jsou tři záchody. Umývat nádobí od jídla lze jen ve studené vodě. Teplá voda jde do tří sprch za pět Kč. Úplavice je normálním vyústěním života v takových podmínkách, a mohlo by být i hůře.
Když jsem tam přišel, chtěli mne zbít. Přežil jsem to.
Pak jsem vedl dosti dlouhý hovor s vedoucí sociálního odboru a jednou z jeho zkušených pracovnic. Chápu obtížnost jejich pozice a nepochybuji o jejich upřímné vůli pracovat se sociálně slabými rodinami co nejlépe. Přece však jen (doufám, že se nemýlím) připustily jistou bezvýchodnost a beznadějnost dané situace z jejich pozice, tj. z pozice úředníků, kteří mohou činit jen to, co mají ve svém zadání. To zadání spočívá v dodržování zákonů a příkazů rady a zastupitelstva obce. Jde v podstatě vytváření politické vůle obce ke vstřícnějšímu, humánnějšímu a kulturnímu postupu a současně i projednání dlouhodobého programu, který by nastolil způsob, jak věci řešit: holobyty a gheta, nebo sociální výstavbu a rozvoj v evropské dimenzi? Debatu je ovšem třeba vést s někým jiným. V daném stadiu však město Česká Lípa ještě není.
Společná diskuse přece jen vedla k jistým pochybnostem, zda i striktní uplatňování občanského zákoníku, které končí soudy a exekucemi, proběhlo bez závad a opominutí.
Okolnost, že tady nemají Romové žádné výrazné vlastní zastoupení umožňuje, že názor úředníka v podobných sporech je bernou mincí. Důkazy i jejich hodnocení jsou slabou stránkou následných rozhodnutí. V těch soudních rozhodnutích, která jsem si prostudoval, jsem nalezl několik pochybení. Důraz na slabou stránku vedení procesu a slušná obhajoba romské strany by v několika případech mohla vést ke zcela jiným výsledkům.
Záběry šetření ombudsmana ze Slaného sice do České Lípy dorazily, ale nic tam nemohou znamenat. Kdosi jiný musí říci, zda budou akceptovány či nikoliv.
Několik závěrů, které si dovolím vyslovit:
1. Debatu o zmíněných věcech je třeba vést s volenými zástupci obcí dříve než s úředníky.
Na základě podkladů, které reálně dokreslí situaci včetně návrhů profesionálů, jak situaci řešit z pohledu možných a naléhavých souvislostí.
2. Ukazuje se, jak důležité je, aby se v každé obci ustavil důvěryhodný, silný a funkční institut ze strany Romů, jako partner samosprávy. Ta by ho jistě ráda přivítala a přijala. Ale to je věc Romů a jen jejich schopností.
3. Stejně důležitá je terénní sociální práce nezávislých terénních pracovníků.

Karel Holomek
Foto: autor