Často se mi stává, že potkám na ulici člověka, který se liší od ostatních lidí. Na první pohled vyčnívá, v jeho chování je nervozita, strach, nejistota a chaos. Jeho oči nemají jasnou barvu, jsou nepřítomné. On sám jako by se společnosti bál, rychlou chůzí se lidem vyhýbá, potí se a třese. Lidé, které zničily drogy, ve skutečnosti už nejsou ani lidé, ale jen trosky, nad kterými mávneme rukou. Jejich osudy nás nezajímají, i když jsou jedněmi z nás. Jeden takový člověk k nám přišel do redakce, byl psychicky na dně a chtěl s námi hovořit. Poslouchali jsme a Marcel Holub (29) nám vykládal svůj životní příběh.

Dvanáct let bereš drogu, jak tě to poznamenalo?
Bral jsem pervitin a stupňoval jsem to víc a víc. Dnes jsem v takovém stavu, že nespím a ani se mi spát nechce. Drogu jsem bral i proto, že jsem sháněl nějaký kšeft, abych vydělal peníze pro rodinu, a potřeboval jsem nespát. A když jsem je měl, tak jsem je prohrál v herně, domů jsem nedonesl nic. Říkal jsem si, co budu dělat doma, když děti spí – budu se na ně dívat? Tak jsem opět někam zapadl a nestaral se o ně. Drogu jsem miloval víc než manželku a děti. Ale zničila mě. Teď jsem sám, manželka odešla pryč i s dětmi. Trápím se, brečím. Nevím, jestli se mám léčit, nebo zabít. Dnes mě chytla teta zrovna ve chvíli, když jsem se chtěl podřezat. Jsem psychicky na dně, už nemám žádnou sílu, a ani nevím, kde ji vzít. Drogy už nechci vidět. Chtěl bych zpátky rodinu, všechno jim vynahradit, omluvit se a dokázat, že jsem jejich táta. Když jsem byl dítě, měl jsem vše, a také já bych to vše chtěl teď dát svým dětem.
Nevím, jestli o mě manželka ještě stojí. Já jsem ji vlastně za dvanáct let manželství vůbec nepoznal. Znám ji jen jako dobrou mámu, která se umí postarat o děti a domácnost. Její otec jí už ani nechce nedovolit, aby se ke mně vrátila. Prý jen přes jeho mrtvolu. Přiznám se, že závidím lidem, kteří žijí spořádaným životem. Největší hajzl jsem já. Viděl jsem jen sebe a teď je mi to moc líto. Také nechci, aby děti řekly, že jejich táta byl feťák. Chci, aby si ze mě braly příklad. Vím, že drogy mně zničily život, vím, že moje máma se má tam nahoře líp, a já jsem to chtěl udělat také. Že se mně to nepodařilo, mi vadí ještě víc. Co když si najde manželka jiného muže? Vydal jsem se k rodičům mé ženy, hned volali policii. Chtěl jsem jim vše vysvětlit, ale nešlo to. Vymysleli si dokonce, že týrám děti, ale to není pravda.

Droga ti tedy vzala všechno – život, ženu, děti.
Ano, nejsem nic, nemám pro co žít, nemám pro koho ráno vstát. Droga je svinstvo, už ji nechci ani vidět. Chci získat zpět svoji rodinu: Milušku, Ivanku, Zdeničku, Aničku a Marcelka a manželku Ivanu. Budu se léčit, jen ať se mi vrátí zpět, nikoho jiného nemám…

Vzpomeneš si, kdy jsi byl šťastný?
Když jsem si našel manželku. To jsem se poprvé zamiloval, v patnácti. Potom jsme se rozešli kvůli drogám. Bral jsem je, už když jsme se brali.

Co ti droga dávala?
V patnácti letech jsem se najednou stal dospělým a ona mi dávala zpátky mládí, které jsem neprožil. Chodil jsem dál s kamarády ven, balil holky, žil jsem svobodně, přestože jsem měl doma ženu. Bylo tam uvařeno, vypráno. Najednou jsem zůstal sám a nevím, co dělat. Mám ještě tátu, jenže ten žije s tím, že máma si kvůli němu vzala život a je na tom špatně.

Kdys poznal, že děláš něco, co nemáš dělat?
Nikdy jsem se neuměl podřídit rodině mé ženy: mají jiné zvyky a my také. Nesnášeli mě dřív a nesnesou mě dodnes. Když jsem pochopil, že s drogou jsem jiný, chtěl jsem přestat, ale vydržel jsem týden. V poslední době, co jsem zůstal sám, jsem si uvědomil, že je to všechno moje chyba a vůbec se ženě nedivím, že odešla. Chtěl bych všechno napravit, chtěl bych pomoci sám sobě.

Gejza Horváth
Foto: autor