Když mi prodavači kukuřice na pláži zakřičeli skoro u ucha: „Toplá varená carevica, tedy teplá vařena kukuřice,“ vzbudili mě ze spánku, do kterého mě přivedlo šumění moře a narážení vln o břeh. Byl jsem rozčilený, myslel jsem si, že po nich skočím, ale jak jsem si uvědomil, že to je jejich práce, hned jsem zchladl. Pomyslel jsem si, chodit celý den po rozžhaveném písku a přitom s sebou tahat ještě plný hrnec vařené kukuřice, tak to tedy pěkně děkuji.

Vůbec jsem jim to nezáviděl, byl jsem zticha a nechal je jít dál. Oba byli krásně opálení, snědí, skoro čokoládoví. U nás na zábavě by si za nimi čhaja (holky) ukroutily krky. Při jejich zpáteční cestě jsem oba asi třicetileté prodavače, zavolal k naší dece: „Lačho džives,“ pozdravil jsem je romsky a čekal, jak budou reagovat. Bohužel na můj pozdrav nereagovali, jen nadzvedli pokličku a bulharsky se zeptali, zda chci kukuřici a kolik. Zkusil jsem to znovu: „Hi, jekh carevica“ řekl jsem, jen pokrčili rameny, usmáli se a na prstech mi ukazovali, jestli chci jednu nebo dvě.
Zeptal jsem se přímo: „Džanes romanes?“ Prodavači pokyvovali hlavami, že ano. Mám vyhráno, myslel jsem si a hned lámanou romštinou se jich zeptal, kde tady v okolí žijí Roma, a jestli mají nějakou místní oblíbenou restauraci. Oba jen kývali hlavami. Bylo mi jasné, že moje romština není stoprocentní, ale že bych na tom byl tak špatně, se mi nechtělo věřit. Až když jeden řekl potichu: „My ně cigáni, my Turci,“ vše mi bylo jasné. Otázkami jsem je zdržel od práce, a tak jsem si koupil alespoň jednu kukuřici. Já dilino, ještě jsem vám zapomněl říct jednu důležitou věc, v Bulharsku na „ano“ nebo souhlas se kroutí hlavou obráceně než u nás – jako když říkáme „ne“. A na „ne“ zase přikyvují, jako bychom my říkali „ano“.
Asi bych měl vysvětlit, jak jsou vlastně v Bulharsku vnímané menšiny a vůbec cizinci. Na prvním místě jsou samozřejmě domácí – tedy Bulhaři, pak Rusové, Ukrajinci, Slováci a my Češi. Je zajímavé, že při dotazu na Rumuny mně většina Bulharů řekla, že litují, v jaké bídě žijí, a že s nimi cítí. Jako sousedy je berou. Poté přicházejí na řadu Turci. A až na posledním místě jsou Romové. K Turkům moc velkou náklonnost necítí. Považují je za světské jsou pro ně jen překupníci, kšeftaři a obchodníci, ale já si myslím, že je to spíš dáno historií a dlouholetou nadvládou Turecka nad Bulharskem.
Hlavou mi prolétne minulé století v Československu, rakouskouherská monarchie, fašistické Německo a bratr náš největší, Sovětský svaz. Jak nás tato historie poznamenala! No, už máme novou velkou sestru, jestli se teda dá tak EU nazvat. To jsem trochu odbočil, ale i Bulharsko se chystá do Evropy. Bohužel jejich ekonomika je dost slabá a bude to stát hodně úsilí a peněz, než splní všechny podmínky pro přijetí.
Otázky týkající se Romů většinou Bulhaři moc nechápali. Zaráželo je, že se vůbec o ně zajímáme. Pro většinu z nich jakoby ani neexistovali, anebo nestáli ani za řeč. Když jsme jim řekli, že my jsme Romové z Čech, a že studujeme na Romské střední škole sociální, že máme také romské muzeum, romskou politickou stranu, romská občanská sdružení, Radu vlády ČR pro záležitosti romské komunity, romské noviny a časopisy, nechtěli ani věřit. Romové a cestování? To by ještě pochopili, ale romská škola? Podle nich jsme si to snad museli vymyslet. Až učebnice romského jazyka Romaňi čhib je přesvědčila. Ani bulharští Romové nám nevěřili, že to všechno máme. Nechápali, že se u nás vůbec něco takového děje.
Byli jsme v Bulharsku už pátý den a ještě jsme nemluvili s Romy. Kde jen můžou být? Bez auta se v cizí zemi špatně cestuje, a tak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Hned u vchodu nás chytl taxikář a prý, odkud že jsme a kam jedeme? Když jsme se znovu ptali po Romech, nejprve se zarazil, prohlédl si nás od hlavy až k patě, a že nás tam doveze. A protože jsme Češi, které má tak rád, udělá nám i dobrou cenu. Peněz jsme moc neměli, ale nabídku jsme přijali. Asi po čtvrt hodině zastavil na odbočce k několika chatrčím a chýším. „Tak tady žijí cigáni, ale až k nim nepojedu, odřel bych si podvozek.“
Zaplatili jsme, poděkovali a vydali jsme se prašnou cestou za dobrodružstvím. Na louce se pásli koně a osli, v dálce štěkali psi. „Tak to jsme určitě na správném místě, osada bez psů nemůže existovat,“ říkali jsme si. A jen jsme čekali, kdy se objeví děti. Ty první běží a hlásí, že se blíží někdo cizí. Je to divné: nikde ani živáčka, jen psi za vysokými ploty, které má každá chatrč, stále štěkali. Když se na nás vyřítil dobrman, začínalo jít do tuhého. Jak se nám ulevilo, když se vzápětí objevila asi sedmdesátiletá babička a přivolala ho k sobě. „Dobrý den, žijí tady Romové?“ „Kdo? Cigáni, tady? Co by tady dělali, vždyť tu máme jen zvířata, která tu musíme mít kvůli turistům ve městě.“ Poděkovali jsme a vydali se pěšky pět kilometrů v nesnesitelném vedru do nejbližšího města.
Když jsme konečně došli do města Lozenec, zeptali jsme se prvního Bulhara znovu po Romech: „Tady žijí jen dvě fajty, ale obě jsou pryč. A co jim vlastně chcete?“ Opět začalo vysvětlování, kdo jsme a co chceme. Bulharovi se rozzářily oči a hned se přiznal, že on je také Rom a jestli chceme vidět pravé Romy, za patnáct minut jede autobus do Careva. Chvíli se ještě bavíme o postavení Romů v Bulharsku a už spěcháme na autobus – hurá do Careva. Přes dvacetiminutové zpoždění jsou všichni lidé na zastávce v pohodě. Tady se totiž na nějakou tu minutu nehledí.
Vítá nás Carevo, anebo Mičurin? Jak kdo chcete a jak je kdo zrovna u moci. My také máme Zlín, dříve Gottwaldov. Carevo patří k větším městečkům na pobřeží Černého moře, je obydleno celoročně a je tady i pár menších podniků, takže lidé nejsou odkázaní na turistický ruch. A když kousek od nádraží vidíme ve stráni pravou romskou osadu, máme vyhráno. Cestou tam míjíme povoz tažený pěkným koníkem. Ve voze sedí plno Romů pokřikujících na ty, co jdou pěšky a těm, kteří naskakují za jízdy na vůz, pomáhají. Máme velkou radost, konečně jsme našli Romy. To je to, kvůli čemu jsme celý rok šetřili a vydrželi i hroznou cestu do Bulharska. Hned sahám do batohu pro starého zenita a chci si vůz vyfotografovat. „Maker lač more, nevíš, jak budou reagovat,“ řekla manželka. Je to pravda, jedeme sem za lidmi a ne za exkluzivními fotkami. Přemýšlíme, jak to udělat, aby nás nebrali za vetřelce. Čím víc se k nim blížíme, tím víc nás doprovázejí zvídavé pohledy.
U jednoho domku zahlédnu dřevěnou boudu a u ní bedýnky s paprikami a rajčaty, to je určitě obchod i hospoda dohromady. Venku jsou dva stoly, a tak se ptáme prodavače a hostinského v jedné osobě, jestli si můžeme sednout. Není asi zvyklý na cizince, ale ihned čistí pomyslný prach ze stolů a židlí, něco zakřičí do domu, vzápětí vyběhne žena s čistým ubrusem. Prodavač bosou nohou nakopne první slepici, která se mu připlete do cesty a nás vyzývá, ať si sedneme. Mám žízeň jak trám, a tak si hned objednávám: „Jekh lovina, jedno pivo.“ A zase narazila kosa na kámen. Nejen, že je v transu, že mluvíme romsky, ale ani neví, co je to lovina. Až později zjišťuji, že Romové na Balkáně říkají pivu bira. Hned se romskobulharsky vyptáváme na zvyky, práci, rodinu a život. Aby se nám všem lépe povídalo, vytahujeme z batohu litr vynikající bulharské vodky a pro děti velký pytlík sladkostí. Děti se nejdřív očima zeptají otce, jestli můžou, a když neznatelně pokývne, ihned si bonbony rozdělují mezi sebe. Žena přinese skleničky pro nás a pro svého muže, a až když ji zopakujeme, ať nalije všem, dává na stůl další skleničky.
Je tady samozřejmě velká bída. Muži dělají příležitostně, některé ženy chodí zametat ulice a mají za to v přepočtu zhruba 1800 korun měsíčně. Podpora dělá nějakých 900 korun, ale jak jsme pochopili, nedostává ji každý. O nějaké terénní sociální práci si tady mohou nechat Romové jen zdát. Výhodu mají jen v tom, že jim většinu roku svítí sluníčko, takže ušetří za topení a oblečení. Platí jen elektřinu, voda teče z jediného kohoutku uprostřed osady, a tu jim hradí město, asi z obav před rozšířením nějaké nákazy. Hrozně je potěšilo, že existuje u nás romská škola. Moc nás mrzelo, že jsme s sebou nevzali romské noviny a časopisy, u nich totiž nic takového nevychází. A když viděli učebnici romštiny, putovala z ruky do ruky. Při řeči došlo i na politiku: někteří Romové věděli, že existuje i Mezinárodní romská organizace a že ji vede nějaký Rom z Čech. A tak se zase vrátila řeč k romské škole, protože jsme se samozřejmě museli hned pochlubit, že prezidentem této organizace je JUDr. Emil Ščuka, zároveň také zakladatel Romské střední sociální školy v Kolíně a náš profesor. Napadlo nás, jak dlouho ještě bude trvat bulharským Romům než dosáhnou alespoň části toho, čeho jsme za poslední roky dosáhli my.
Chlubil se také náš hostitel, který každému, kdo šel okolo vykládal, že jsme Romové z Čech. A měl to komu povídat, protože najednou se k němu všichni Romové jen hrnuli – potřebovali něco koupit, i když nic nepotřebovali. To jen proto, aby nám byli blíž a slyšeli, o čem si povídáme.
Já jsem se mezitím nenápadně vytratil, procházel osadu a fotil. Neunikl jsem pozornosti dětí, které mně ihned začaly dělat průvodce. Lidé tady žijí ve velmi skromných podmínkách. U některých domků čistili právě vylovené ryby, jinde zase v hliněné peci pekli papriky. Jaké štěstí, že mají blízko moře a velmi úrodnou půdu. Děti se neustále chtěly fotografovat. Pořídil jsem také snímky některé rodiny a jejich obydlí. Vtom si mě všimla jedna starší žena a hned ke mně běžela s nastavenou dlaní: „Jsi bohatý dost, tak něco dej.“ Namítl jsem, že tady jsem možná bohatý, ale doma jsem chudý. Neměl jsem chuť ji vysvětlovat, že tenhle výlet do Bulharska budu ještě půl roku splácet. A hlavně jsem jí nechtěl dávat peníze, protože tím bych urazil ostatní Romy, s nimiž jsem se bavil a fotografoval je. Přijel jsem za nimi jako rovný za rovnými a nebudu je ponižovat a sebe povyšovat tím, že někomu dám almužnu. Naštěstí se zrovna blížil náš hostitel, kterého napadlo, že bych mohl mít nějaké problémy. Cigánka, jak ho uviděla, hned se do něj pustila, že on z nás bohatých něco mít může, a ona že ne. A že je stejně lump a zloděj. Samozřejmě to vše doplnila velkým křikem a sprškou těch správných slov. Muž se nenechal zahanbit a ve stejném stylu ji odpovídal a přitom mě strkal pryč.
Cestou jsem uviděl hlouček dětí, jak plní PET lahve vodou, tekoucí z půlcoulové trubky jako by zapíchnuté v zemi. Tak toto byl jediný zdroj vody pro celou osadu. Ale zaplať pánbůh za ni. Horší, že jsem potřeboval jít na záchod. Svěřil jsem se s tím svému hostiteli a ten mě okamžitě směroval ke společnému záchodu. Při pohledu na kadibudku, která sotva držela pohromadě, na mě šly mrákoty. Takže jsem otevřel dveře a uviděl díru v zemi, do které se každý nestrefil a u ní koš plný použitého toaleťáku, novin. Nad tím poletoval milion much. A tak jsem se vyčůral tak rychle, jako ještě nikdy před tím. (Je pravda, že Bulhaři většinou mají i v luxusních restauracích turecký záchod a použitý toaletní papír hází do koše.)
Ale ani to mi nezkazilo celkový dojem. Všichni jsme se cítili moc dobře. Ti lidi si na nic nehráli, snažili se nás i z mála co měli pohostit. Brali nás téměř jako rodinu a my je taky. Přemýšleli jsme, jestli nejsou svobodnější a ve větším klidu života než my, věčně ustaraní, kde sehnat peníze, jak zaplatit složenky a jak přežít do další výplaty. Opravdu potřebujeme spoustu drahých věcí, o které se pak bojíme, aby nám je někdo neukradl? Asi každý závidí druhému, co sám nemá. My jsme bohatí a oni zase svobodní. Přitom klábosení o všem možném nám ujel i poslední autobus. Naši noví přátelé jen mávli rukou a řekli: „Něma problémy.“ A sehnali nám odvoz žigulem, za jehož technický stav by u nás policajti sebrali řidiči i rodný list. Ale hlavně že jel, šofér nás jen poprosil o nějaké drobné na benzín. Cestou nám vyprávěl, že tam Romové ještě pořád vydělávají na zvířatech, chodí s medvědem anebo s opicí po vesnicích a městech. Zvířatům hrají na speciální housličky a ta podle hudby tancují, Romové pak vybírají peníze. My jsme si řekli, že příští rok budeme pátrat právě po těchto Romech.

Vladimír Dlouhý, Liberec