Ve Stockholmu 22. až 24. dubna proběhlo už třetí světové fórum na téma Pravda, spravedlnost, usmíření. Účastnili se ho zástupci 45 zemí světa. Také česká delegace pod vedením vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba.

Pro pořádek uvádíme, že první fórum se zabývalo holocaustem, pamětí a poučením z něj. Druhé fórum mělo na programu rasismus, antisemitismus a xenofobii.

Tedy: pravda, spravedlnost a usmíření. Témata vskutku hodná zamyšlení. Týkala se současných krvavých střetů v Jižní Africe, ve Rwandě, Bosně-Hercegovině a jinde, ale také záležitostí nedávno minulých i dávno minulých, jako například německo-polských vztahů. Záležitostí masových „ukrutenství“, které se stále a stále objevují, přestože poučení z minulých jevů by mohla být dnes už dostačující. Stále nejsou! Konference se zabývala otázkou, zda „usmíření“ a „odpuštění“ by nemohly být cestou, která by více umožňovala hledět do budoucnosti. To vše jsou nejfrekventovanější slova, která bylo možno slyšet na každém kroku a v každém projevu. Mají co říci i nám a právě dnes?

Není bez zajímavosti, že jistým z řečníků byl citován i Václav Havel v jednom ze svých projevů v průběhu sametové revoluce, kterým hodnotil uplynulé období totality: „Žádný z nás není jen pouhou obětí té špatné doby, protože všichni z nás ji pomáhali dotvářet. Nemůžeme hanobit ty, kteří nám vládli, nejenom proto, že by to nebyla pravda, ale proto, že by nás to zbavovalo odpovědnosti jednoho každého před tváří druhých“.

Toto přísné stanovisko bylo vysloveno 45 let po jiné zkušenosti masových vražd v koncentračních táborech a následné odvety „vyhnání“ těch, kteří za to mohli jen proto, že byli Němci, hlava nehlava. Hanebnosti, které nejsou menší na jedné straně jen proto, že díky okolnostem mohly postihnout menší počet osob: „Toto zlo je daleko horší než tamto!“ – říkají jedni. A druzí zase: „Židé trpěli daleko víc než Romové, protože jich zemřelo mnohem víc!“

Změna okolností vede k podivným závěrům, aniž se zkoumají příčiny událostí, které jsou podstatné. To téma, které teď bylo na programu ve Stockholmu, by mohlo říci něco podstatného i našim politikům právě teď, před volbami, kdyby ovšem poslouchali a nebyli příliš zahleděni do sebe. Řeklo by jim, kde jsou skutečná nebezpečí, kterým je třeba vzdorovat, namísto obratně vytvářených truchlivých obrazů a hrdinných ochránců národa před jejich ničivými důsledky.

To téma ve Stockholmu by i mnoha lidem v naší zemi mohlo něco říci o usmíření mezi Romy a ostatními, které také někdy nazýváváme soužitím. Třeba proto, že Romové od té doby, co byli likvidováni, ještě neměli žádnou pořádnou šanci se zvednout, protože jim tu ruku podal jen málokdo. Člověk si jen může povzdechnout: „Aspoň že kulturní svět nám občas dá lekci z neslušného chování!“ Karel Holomek