BLANSKO – Součástí vládní Kampaně proti rasismu je vzdělávací projekt Společná jízda, který je zaměřen na středoškolskou mládež. Během akce navštěvuje multietnický tým studenty z různých škol a měst a diskutuje s nimi o problémech rasové nesnášenlivosti. Má se setkat přibližně s 4400 středoškoláky.

Základní myšlenkou Společné jízdy je, aby s nimi o problémech rasismu a xenofobie mluvili lidé odlišné barvy pleti a jen o několik let starší. V pátek 10. října přijela Společná jízda i do Střední odborné školy v Blansku. Navštívila tam chlapce z druhého ročníku oboru mechanik elektrotechnik.
Když tým, složený z romského lektora Milana Kováče, romské studentky Martiny Hudečkové, české lektorky Kateřiny Jiskrové a afrického studenta Wesley Robertse vstoupil do třídy, bylo již vše připraveno. „Nechceme vás o ničem přesvědčovat, chceme pouze slyšet vaše názory. Ptejte se nás, na co chcete, nic nás nemůže urazit a pokud vám nebudeme chtít odpovědět, tak neodpovíme,“ zahájila setkání jedna z lektorek. Chlapcům se však do kladení otázek moc nechtělo, a tak se rovnou přešlo k první psychosociální hře, které jsou součástí projektu. Při ní měli tipovat místo původu, povolání, záliby a počet sourozenců Milana Kováče a Wesley Robertse, kteří se do té doby ještě nepředstavili. Cíl hry byl celkem jasný už předem: uvědomit si, že nelze nikoho soudit a zařazovat do nějakých škatulek, aniž bychom ho poznali. Po skončení hry a odhalení identity obou lektorů se přešlo k diskusi.
Studenti mě překvapili, mluvili velmi otevřeně a hlavně osvíceně, žádné náznaky xenofobie či rasismu, naopak byli tolerantní a bez předsudků. Odpovídali přesně tak, jak by si většina lidí odsuzujících rasismus přála. Skoro by se chtělo věřit, že situace je bezproblémová. Zajímalo mě, jestli se s takovými názory lektoři setkávají všude. „Ohlasy jsou podobné, záleží pak už jen na tom, jak to naši posluchači řeknou – podle toho, jestli jsou z gymnázia nebo třeba z učiliště,“ popsala Martina Hudečková. To zní velmi pozitivně, ale že by bylo vše tak růžové? Proč by potom vláda vynakládala takové úsilí na osvětu? „Ovšemže se setkáváme i s vyloženě rasistickými názory, ale většinou se je tito lidé stydí říci nahlas. Utrousí jen nějakou poznámku, když mluví spolužák. My to samozřejmě slyšíme, ale oni to pak už nezopakují,“ dokreslila situaci Kateřina Jiskrová.
Druhá psychosociální hra byla stejně lehce čitelná. Pět dobrovolníků si vytáhlo lístečky, určující koho budou představovat. Byl mezi nimi bílý Čech, Rom, Němec, Vietnamec a vozíčkář. Lektoři jim potom kladli otázky typu: Myslíš si, že by bylo možné, abys ses stal prezidentem v naší zemi? Myslíš si, že bys měl u jakékoliv dívky stejné šance jako ostatní? Pokud byla odpověď kladná, postoupili hráči o krok vpřed. Na konci hry měli ostatní hádat, kdo koho představoval. Pro zajímavost: nejméně postoupil vozíčkář. Studenti se s rasismem ještě zřejmě mockrát nesetkali, jinak by si asi nemysleli, že Rom má v očích naší společnosti větší šanci stát se prezidentem než invalida.
Poté následovala opět diskuse. Lektoři se všemožně snažili přivést posluchače k zamyšlení nad negativní podstatou rasismu a xenofobie. Řekla bych, že se jim to dařilo. Cesta, kterou si k tomu zvolili, však nebyla vždy tou nejšťastnější. Třeba když jim Wesley Roberts vysvětloval, že předsudky jsou problémem všech lidí na celém světě, uvedl následující příklad: „Lidé si pod pojmem Afrika vždycky přestaví hladovějící lidi v Somálsku, ale to je jen určitá část Afriky. Na druhou stranu třeba v Nigérii, kde jsem se narodil, si zase všichni myslí, že v Evropě se žije jenom skvěle. Oni už ale nevidí Ukrajinu nebo třeba Rusko, kde lidi žijí v bídě a jen popíjejí vodku.“ Spojení Rusko – vodka (nápadně podobné spojení Afrika – hlad) se u něj objevilo vícekrát.
Postupně se odvážilo čím dál tím více chlapců na něco zeptat. Kladli otázky všeho druhu, od ryze soukromých až po velmi obecné: Jaký je rozdíl mezi Romem a Cikánem? Co vás přivedlo k práci na tomto projektu? Byli jste někdy napadeni? Proč někteří Romové nechtějí pracovat? Ptali se i lektoři: Setkali jste se někdy s tím, že by vás lidé odsoudili ještě dříve než měli šanci vás poznat? Chodili byste s Romkou? A co by tomu řekli vaši rodiče?
Na přednášce, které jsem se mohla zúčastnit, jsem viděla, že dnešní mládež už naštěstí předsudky moc netrpí. U jejich rodičů by to asi bylo horší. Diskutovat s dětmi o rasismu je velmi zajímavá a přínosná myšlenka. Ten, kdo by však diskusi potřeboval mnohem více, jsou často dospělí. Co takhle příště vyrazit do nějakého podniku a zahrát si se zaměstnanci nějakou tu psychosociální hru? Pocit, že rasismus v Česku je jen prázdný pojem, by každého jistě brzy přešel.

Anketa
Po skočení závěrečné diskuse jsem položila studentům následující otázky:
1. Zda se někdy stali svědky nějakých rasistických projevů.
2. Zda si myslí, že je právě uplynulá přednáška obohatila.

Martin
1. Nikdy jsem se svědkem něčeho takového nestal. Nemám moc přátel mezi menšinou.
2. Ano, bylo to dobré.

Luboš
1. Myslím, že ne.
2. Jo, každý se poučil z toho, že když vidí nějakého cizince nebo Roma, tak si o něm nemá myslet hned to nejhorší.

Petr
1. Nebyl, nikdy jsem se s tím nesetkal.
2. Bylo to zajímavé.

Miloš
1. Byl jsem svědkem, ale ze strany Romů na bílé.
2. Tato přednáška byla docela poučná a myslím si, že takhle spolu budeme vycházet lépe.

Zuzana Labantová