Pan Filip na mě vždycky čeká v Karviné. Poprvé před dvěma lety, teď před pár týdny naposled. Povoláním je řezbář, založením místní buditel: autorské divadelní hry, předčítání poezie po klubech a tak podobně. Idealista. Proto také – ač Nerom – napsal romské pohádky. Jeho žena, učitelka, je s velkým úspěchem předčítá ve škole romským dětem.

Problém nastal před třemi dvěma lety, kdy se je pan Filip rozhodl vydat. Znáte to: zájem nakladatelství mizivý, kdo by taky riskoval vydat něco pro komunitu, která – upřímně řečeno – náklad neudělá.

Ani já nejsem vydavatel, takže když se před třemi dvěma lety na mě pan Filip obrátil, poradil jsem mu rovnou ministerstvo kultury. Spíš ze soucitu (a taky z obdivu, že někdo něco dělá nejen pro sebe), než že bych doufal, že to k něčemu bude.

Kupodivu bylo: sám ministr Pavel Dostál knihu osobním dopisem doporučil k vydání, dokonce s dovětkem: „Autor nabízí něco, co na českém trhu potřebujeme jako sůl.“ Poprvé mi tehdy pan Filip volal nadšený. „Dobrá věc se podařila,“ jásal.

Jenže nepodařila se. Ministr není nakladatelský ekonom.

A ten ponořil pana Filipa jen do houštiny dalších dopisů. Prý kdyby si pan Filip našel sponzora a hlavně kdyby se povedlo pohádky zařadit do tzv. mimočítankové četby ministerstva školství. Pak snad, kdoví...

Když na mě čekal pan Filip v Karviné příště, vypadal už spíš uštvaně než odhodlaně. Sponzora i sehnal (proslulou rodinu karvinských Romů Ferenců), ale korespondence s ministerstvem školství už zesílila fascikl úřadování kolem pohádek na polovinu jejich rukopisu. Protože ministerstvo nemůže vydat mimočítankovou četbu pro Romy bez souhlasu Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity při Úřadu vlády ČR (ten název jsem si nevymyslel) a tam sedí zase nějaký pan Krištof (to jméno jsem si také nevymyslel), který prostě neví, že jednou z jeho povinností je komunikovat. Ale prý už je to na dobré cestě, protože se do věci konečně vložil i senátor za Karvinou pan Petráš...

Nebudu vás napínat: Když za mnou byl teď pan Filip naposledy, byl už otrávený úplně. Kupodivu nikoli z ministerských úředníků.

„Co ti Romové vlastně chtějí? Rozumíte tomu?“ rozčiloval se. A ukazoval na vyjádření „odborníků přes romskou kulturu“, kteří rozhodli, že „odborný lektorský posudek není kladný“.

Pokud nejste ještě unaveni tak jako pan Filip, vězte, že se dostáváme k pointě. Protože se bojím, že až na mě tenhle dobrý muž bude čekat příště, už neřekne: „Co ti Romové vlastně chtějí?“ Nýbrž: „Co si ty zatracený Cikáni vlastně myslej!?“

Protože (pokud jste to ještě nepochopili) jestli svět opravdu něco potřebuje, není to ani tak další kniha romských pohádek. Jsou to lidé jako pan Filip. Josef Klíma: Jak je důležité míti Filipa. In: Víkend (příloha HN), č. 14, 5. 4. 2002, s. 3