Nedávno odezněl nářek českých učitelek, které již nepožírají žraloci na Jadranu jak za dob prvorepublikových, nýbrž je k smrti poděsily autentické romské pohádky, sebrané naší přední romistkou PhDr. Milenou Hübschmannovou (nakladatelství Fortuna 1999). Romské pohádky jsou totiž vyprávěním dospělých pro dospělé a neprošly generačními cizelujícími úpravami jako u jiných národů.

S tím ovšem nebyly učitelky, jež byly pohádkami obeslány, obeznámeny. Když hladový Rom pojedl něco ze svých dětí, poděsily se. Nyní zanaříkal ve víkendové příloze HN (5. 4.) slovutný reportér Josef Klíma nad nevůlí úředníků ministerstva školství přispět ze státního rozpočtu na vydání romských pohádek sepsaných panem Filipem, který na něj vždycky čeká v Karviné. Ve svém článku Josef Klíma popisuje štrapáce spisovatele Filipa („založením místní buditel“), který si obstaral doporučení ministra kultury Dostála i intervenci senátora Petráše. Nic naplat. Jak Klíma uvádí: „Protože ministerstvo nemůže vydat mimočítankovou četbu pro Romy bez souhlasu Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity při Úřadu vlády ČR (ten název jsem si nevymyslel) a tam sedí zase nějaký pan Krištof (to jméno jsem si také nevymyslel), který prostě neví, že jednou z jeho povinností je komunikovat“. Takže, milý pane Klímo, název jste si tak trochu vymyslel, nebo spíše zkomolil: žádná meziresortní komise není při Úřadu vlády, maximálně tam má svoji kancelář. Reportér vašich zkušeností by si to mohl ověřit několika kliknutími na internet. Mé jméno jste si nevymyslel, byl jsem v době žádosti pana Filipa výkonným místopředsedou onoho poradního orgánu vlády. Nuže, z pohádky do pohádky: je nesmysl, že by ministerstvo školství nemohlo poskytnout dotaci bez souhlasu meziresortní komise, či mého. Byl jsem ovšem požádán o vyjádření, a to jsem také promptně učinil. Pana Filipa neznám a jistě pohádky sepisoval v dobré vůli, avšak již tvrzení spisovatele v úvodu pohádek, že tato povídání slyšel od staré cikánky v dětství, mě velmi znejistilo, a protože kolem posledního vydání romských pohádek bylo hodně humbuku a zmatků, požádal jsem o lektorský posudek pracovníky romistických studií Indologického ústavu Univerzity Karlovy. Tento posudek byl devastující: „Dá se říci, že spíše než autorovy sběratelské kvality prozrazuje (text) jeho vlastní fantazii, a ještě spíše sečtělost. Setkáváme se tu totiž s nejrůznějšími útvary nejrůznější provenience, z nichž mnohé prozrazují inspiraci spíše ve světové literatuře. Kompozice knihy je nejasná. Shodou okolností je zejména začátek knihy tvořen sérií pohádek, vytvářející v zásadě negativní stereotyp Roma. Romská sebeironie, vyskytující se jinak v romském folkloru často, hlavně v humorných vyprávěnkách, je tu značně hypertrofována a povýšena na základní stavební kámen romského sebezobrazení. Celkový obraz Romů, vytvořený v knize, je poněkud zmatený, což je mimo jiné způsobeno nesourodostí použitého materiálu. To, co je v tomto obrazu jasné, ovšem spíše pochází z nejrůznějších stereotypů majoritní společnosti (a to přesto, že řada pohádek je prokazatelně romských), a je nebezpečí, že vydávání tohoto textu za autentické romské vyprávění by mohlo tyto stereotypy v očích čtenářů nejen potvrzovat, ale i zvěrohodňovat.“ (Výňatek z posudku Jana Červenky, asistenta romistických studií Indologického ústavu Univerzity Karlovy.)

Závěr Klímova článku však necituje z posudku, nýbrž uvádí: „Pokud nejste ještě unaveni tak jako pan Filip, vězte, že se dostáváme k pointě. Protože se bojím, že až na mě tenhle dobrý muž bude čekat příště, už neřekne „Co ti Romové vlastně chtějí?“ Nýbrž: „Co si ty zatracený Cikáni vlastně myslej!?“

Zdá se mi sprosté, že by „Cikáni“ měli být vděční každému „místnímu buditeli“, který se rozhodne páchat dobro a sepsat paskvil, nad nimž se odborníci chytají za hlavu. A proč bychom měli chtít, aby to stát finančně podpořil, nebo dokonce zařadil do mimočítankové četby, když chybějí peníze na vydání skutečné romské klasiky? Roman Krištof ředitel kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity