Romové to vnímají jako velikou křivdu
Myslím si, že mnoho Romů má malé právní vědomí a někteří ho nemají vůbec. Setkal jsem se s tím už mnohokrát, nejvíc však v případech, kdy je jim nařízeno soudní vystěhování. Mnozí podceňují tento verdikt a někteří se dokonce ani nenamáhají napsat odvolání, kterým by mohli situaci zvrátit, oddálit a získat čas k řešení.

Když zjistí vážnost situace, většinou je už pozdě. Obviňují druhé, zodpovědnosti se zbavují tak, že se schovávají za svoji nevědomost a za svoje děti a očekávají, že úřady k tomu budou přihlížet. Říkají si: „Máme děti, přece nás nemohou vyhodit jen tak! Kam půjdeme?“ Ale když nadejde den D a oni musí z bytu ven, cítí to jako velkou křivdu a nespravedlnost. Přitom nevědí, že si sami našpinili do vlastního hnízda a vystavili své děti, které mají tak rádi, velkému nebezpečí. Když se totiž taková rodina ocitne na ulici, může stát podle práva nařídit ústavní výchovu dětí. A když se tak stane, Romové to vnímají jako to největší příkoří, které na nich stát spáchal. Nemají výčitky svědomí a vůbec nepochopí, že si to zavinili sami. V mnoha případech se také spoléhají na romské organizace, romské poradce a je pak činí zodpovědnými, jim dávají největší vinu za svoji situaci. Já nic, já muzikant – přesně tak se zachovala i rodina Žigova z Bruntálu.
Potvrzuje to i Mirek Žiga, který nám svůj příběh vyprávěl takto: „Bydleli jsme v Kunově, majitelka se o dům vůbec nestarala – schody se nám propadaly pod nohama a vodu jsme museli tahat z pumpy. Byla závadná, děti z toho onemocněly. Když jsme od majitelky chtěli pomoc, říkala, že na to nemá finance. Žili jsme v hrozných podmínkách.
Dále Mirek Žiga vypráví. Měl jsem žádost o byt v Bruntále, proto jsem se s rodinou rozhodl jít sem. S družkou jsme se vzali, ale pak jsme se rozvedli proto, aby ona dostala i s dětmi větší byt, podle práva na to má nárok. Neustále jí říkají, že má počkat, až se něco uvolní, ale lidi, kteří si podali žádost o byt až po nás už byty dostali. Nedávno ho dostal i můj kamarád, který nemá děti a žije jen s družkou. Každý máme zvlášť podanou žádost o byt. Já jsem už byt dostal, jedná se o 1+1, ve kterém nyní žijeme se čtyřmi dětmi. Máme patnáctiletou dceru, která je už skoro dospělá. Nezaplatil jsem nájem jeden měsíc, vyřídil jsem si splátkový kalendář. Jednou jsem v bytě slavil narozeniny, a to ostatním nájemníkům v domě vadilo. Nyní mám na krku soudní vystěhování. Byt mám opustit do 15 dnů z důvodu porušování pravidel pro užívání bytu. Nepodal jsem odvolání proti tomu rozsudku. Kam mám jít s dětmi? Na ulici? Byl jsem na úřadech, nikdo o tom se mnou nechce ani mluvit. Žalobce, město, se mnou nehodlá uzavřít novou smlouvu o nájmu.
Teď tu je terénní pracovník, ale ten nám vůbec nepomáhá. On vůbec nic neprosazuje. Povinností terénního pracovníka je, aby řešil podobné problémy. Měl by si vytyčit, kdo je v nejhorší situaci a tomu pomoci.

Gejza Horváth