Krajští koordinátoři, romští poradci, členové Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity, představitelé státní správy a zástupci nevládních organizací se sešli 15. až 17. října ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku.
Cílem akce bylo především zprostředkování kontaktu a výměny informací mezi pracovníky z různých resortů a svolala ho Kancelář Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity. Hovořilo se mj. o možnostech spolupráce členů Rady s krajskými koordinátory především v souvislosti se současnou politikou měst a krajů vůči romské komunitě.
Velký zájem vyvolala přednáška vedoucího oddělení vydávání osvědčení odboru pro veterány ministerstva obrany JUDr. Pavla Lišky o odškodňování obětí romského původu, které se ukrývaly za druhé světové války. Samotné osvědčení totiž úzce souvisí pouze s poskytováním jednorázové částky podle zákona 261, ne s odškodněním. V parafrázované podobě ji přinášíme také našim čtenářům.

Co stanovují zákony?

Podle Pavla Lišky je potřeba si uvědomit, že významnou roli při rozhodování o tom, kdo odškodnění dostane a kdo ne, má zákon č. 255/1946 Sb., který byl přijat v roce 1946 v reakci účastníků národního odboje za osvobození. V odstavci 1, bodu 1G definuje československého politického vězně a účastníka národního boje za osvobození jako osobu, která byla nacisty uvězněna, internována, odvlečena nebo jinak postižena na osobní svobodě. Vzhledem k tomu, že nebyla vytvořena žádná důvodová zpráva, která by stanovovala všechny kategorie lidí, k nimž se zákon vztahuje, další výklady zákona pak přinesla letitá historická praxe. Držitelé tohoto osvědčení byli od roku 1968 zvýhodňováni pouze z hlediska poskytování důchodů. V roce 1994 byl přijat zákon 217, který poskytuje politickým vězňům kromě jiného jednorázovou peněžní částku. V roce 2001 byl přijat zákon 261/2001 Sb., který ostatním účastníkům národního boje za osvobození poskytuje jednorázovou peněžní částku. Ta však není odškodněním.

Statut účastníků národního boje za osvobození po 1989

V 90. letech se začalo více hovořit o holocaustu židovských a romských občanů. V ČR do té doby neexistovala žádná speciální právní úprava. V roce 2001 uložila vláda ministerstvu obrany provést opatření s cílem reagovat na zákon 255 v souvislosti se statutem účastníků národního boje za osvobození. Význam slova „jinak“, které je v něm uvedeno v souvislosti s omezením jejich osobní svobody nacisty (viz předešlý odstavec), se od té chvíle soustředil i na ty, kdo se ukrývali z důvodu rasové persekuce, tedy Židy a Romy. Celých padesát let po druhé světové válce tento výklad neexistoval. Z hlediska dokazování je však nový výklad mnohem náročnější.

Posuzování žádostí

Podle expertizy renomovaného odborníka je takřka nemožné prokázat skutečnosti, které se staly před šedesáti lety, včetně prokazování samotného ukrývání obětí rasistické persekuce a účastníků domácího odboje. Nevedly se o nich totiž žádné seznamy a o ukrývání už vůbec, protože bylo utajováno. Protože většina případů utajování je nedoložená, je potřeba, aby lidé, kteří požadují vydání osvědčení, vylíčili všechny okolnosti a důvody, proč tak činí. Zároveň by neměli sami posuzovat, které informace jsou relevantní a které ne. Úředník sám zváží zdravým rozumem, zda k uvedené skutečnosti mohlo dojít.

Přesnost nade vše

Pro kladné posouzení žádosti se úředníci potřebují vyznat v žadatelově výpovědi. V opačném případě požádají žadatele o detailnější vysvětlení. Jeho tvrzení a skutečnosti, které uvádí, musí být prokazatelné.
Důkazem podle zákona může být vše, co nasvědčuje a potvrzuje udanou skutečnost. Může se jednat o svědky, staré noviny, výpisky z kroniky, fotografie. Důkazy mohou být jakékoliv a je na úředníkovi, jestli je uzná za odpovídající nebo ne. V samotném řízení není vůbec jednoduché dodržet lhůty, už i kvůli složitosti dokazování, neboť se využívají také archivy v Americe, Brazílii, Británii a v Rusku.
Osvědčení se může zakládat jen na informacích, jež žadatel ve výpovědi uvede. Romský poradce má právo seznámit se s podklady pro budoucí rozhodnutí a pokud dá předem vědět, může přijet do Prahy (úřední den je středa), aby pracovníci ministerstva obrany mohli vše připravit. K dispozici pak dostane poradce spis, z něhož je zřejmé, na základě čeho bylo rozhodováno. Pro žadatele má zájem poradce velkou hodnotu. V případě zamítavého rozhodnutí se lze odvolat. Odvolání se tak dostane k druhé instanci – sboru právníků. Jejich rozhodnutí může původní rozhodnutí zvrátit.
Konečné rozhodnutí podepisuje ministr obrany. Pokud ani toto rozhodnutí není podle žadatele správné, může podat správní žalobu. Je ale zapotřebí uvědomit si, že Českoněmecký fond budoucnosti byl plněn na jiných principech, které se řídily německými, ne českými zákony.

Osvědčení, jehož forma není nijak stanovena, se vydává na žádost tomu, kdo o něj požádá. Podstatný je obsah, jehož pravdivost a opodstatněnost pak úředníci ověřují a dokazují. Příslušným úřadem, který vyřizuje záležitosti odškodnění, je Česká správa sociálního zabezpečení. Ta většinou žádá, aby dotyčný předložil osvědčení z ministerstva obrany podle zákona 255. O tom, že odškodnění má na starosti Česká správa sociálního zabezpečení, však většina žadatelů neví a své žádosti posílá na ministerstvo obrany. Podle zákona 261 byla lhůta pro možnost podání žádostí o jednorázovou částku stanovena do 31. prosince 2002. Kdo nepožádal o odškodnění do zmíněného data, žádat nemůže.

Z přednášky JUDr. Pavla Lišky

Několik otázek a odpovědí z diskuse
Přednáška JUDr. Pavla Lišky vyvolala živou diskusi. Jeho odpovědi na některé dotazy poradců zveřejňujeme.

Přicházejí za námi staří lidé, kteří žádají o osvědčení. Vzbudila se v nich naděje, oni na osvědčení a finanční odškodnění čekají jako na spásu, ale nemají důkazy, a svědci už nežijí. Co jim máme říkat?
Bez důkazů ale nelze osvědčení vydat, i když vím, že jim to není možné vysvětlit. Ti lidé trpěli beze svědků. Intenzitou se strádání takového člověka musí podobat věznění. V praxi je to tak, že lidé nám nepopisují konkrétní znaky omezení lidské svobody při ukrývání. Pro úspěšné posouzení žádosti je lepší, když uvedou, že se ukrývali soustavně bez přerušování alespoň tři měsíce. Lhal bych však, kdybych řekl, že osvědčení dostanou. Záleží na konkrétním posouzení. Je to žádost, na niž není právní nárok, a proto se musí řídit postupem, který stanovuje zákon. Ne my: my nestanovujeme, kdo je národním účastníkem boje za osvobození.

Často se setkáváme i s lidmi, kteří byli fyzicky poškozeni a mají trvalé následky. Člověk byl prokazatelně napaden a zmrzačen, ale zase je problém v chybějících důkazech.
Jestliže takový člověk utrpěl vážnější újmu na zdraví, měl by mít z té doby nějakou lékařskou zprávu. Pokud ji nemá, vzal bych žadatele do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Jsou tam specialisti, kteří mohou poskytnout znalecký posudek z oboru soudního lékařství a potvrdit, zda jde například o následky poranění z doby před šedesáti lety.

Některé lidi posíláme pro důkazy do matrik na Slovensko, ale ještě se nikdo nevrátil s nějakým dokumentem. Slováci nejsou ochotni vystavit jakékoliv potvrzení. A pak: kdo těmto žadatelům proplatí jízdenky? Cesta na Slovensko není levná.
Pravda je, že člověk nemusí o odškodnění žádat. Kdo o ně žádá, musí počítat s jistými náklady. Vaší povinností není takové náklady hradit, ale jako poradci na to musíte žadatele upozornit včas. Ministerstvo obrany nemůže ovlivnit, zda Slovensko potřebné dokumenty vydá či nikoliv. Ale myslím, že domluva by tam snad neměla být problémem.

Bylo uvedeno, že skutečnost znásilnění znamená přerušení ukrývání a že pokud byla žena znásilněna, byla vlastně nalezena. Je to skutečně tak nebo jsem to špatně pochopila? Bylo by to přeci proti zdravému rozumu.
Jestliže ženu chytil nacistický voják a někam ji odvlekl, je to služba okupační moci. V tom případě se budeme velice zabývat otázkou, jak to s tím ukrýváním bylo. Pokud byl někdo viděn vojáky, znamená to, že nebyl ukryt. Souhlasím, že to poněkud odporuje zdravému rozumu.V tomto případě by bylo záhodno v rámci zákona upřesnit, jaké různé situace mohly nastat.

Zpracovala
Jana Kabeláčová